Hyperborea podle antických autorů

moderní ztvárnění bájné země na severu (v tomto případě severní Šambhala z burjatských, mongolských a tibetských legend)

moderní ztvárnění bájné země na severu (v tomto případě severní Šambhala z burjatských, mongolských a tibetských legend)

Hyperborea je bájný kontinent věčného jara na Dalekém severu za hranicemi zimy, jehož popisy v antických pramenech odpovídají popisům pozemského Ráje a zlatého věku. Hyperborejci jsou požehnanou dlouhověkou rasou osvobozenou od válek, práce a nemocí. Hyperborea je obvykle popisována jako ostrov, kontinent nebo území, které na severu hraničí z řekou Okeánem obtáčející svět a na jihu s vysokým pohořím Riphaion. Tyto popisy se samozřejmě v detailech odlišují (podle „racionalisty“ Hérodota z Halikarnassu je například řeka Okeános Homérovým výmyslem). Hlavním hyperborejským tokem je řeka Eriadnos tekoucí na jih a napájená přímo pramenem Okeánu. Břehy této řeky jsou lemovány jantar poskytujícími topoly a její vody osídleny hejny bílých labutí. Vzhledem k hyperborejskému věčnému jaru plodí země dvakrát do roka. Ale většina země byla divoká, pokrytá bohatými, krásnými lesy jako „Apollonův háj“.

Z jihu je říše chráněna vysokými nepřekročitelnými vrcholky pohoří Riphaion, kde sídlí Boreás, bůh severního větru, jehož ledový dech přináší zimu do zemí na jihu – Skýthie, Thrákie, Istrie, země Keltů, Itálie a Řecka. Na vrcholcích těchto hor žijí gryfové (ptáci nohové), napůl orli, napůl lvi. Spojení obou emblematických zvířat má zřejmý symbolický význam. S gryfem se setkal i svatý Brendan na cestě k Ostrovu blaženosti, kdy jej před jeho útokem zachránil drak. Údolí jsou osídlena divokým národem Arimaspoi, což podle Hérodota v řeči Skýthů znamená „jednoocí“. Na jihu leží rovněž Pterophoros, ledová pustina stižená věčnou zimou.

Hyperborea je teokracií pod vládou tří kněží boha Apollona. Tito obří králové – Boreovci – jsou syny boha Borea.  Jejich hlavní město tvoří kruhový chrám, kde národ Hyperborejců nepřetržitě zpívá, tančí a oslavuje božstvo. Ke zpěvu se připojují rovněž kroužící apollonovy labutě. Tyto zprávy vedly některé hledače chápající mýty čistě doslovně k tomu, že Hyperboreu umístili na některé lokality atlantské či severské doby bronzové, kde se vyskytuje symbolika vodního ptactva a kruhové svatyně typu henge, trelleborg apod. (Británie, Dánsko, Frísko,…).

O Hyperboreji vypráví několik mýtů. První z nich je katastrofický příběh o zkáze Hyperboreje. Faethon, chlapec, který se pokusil řídit sluneční vůz, ale ztratil nad ním kontrolu a ohrozil zemi, byl sestřelen Diovým bleskem. Jeho hořící tělo spadlo do hyperborejské řeky Eriadnos, kde jej oplakávaly jeho sestry Heliadovny a proměnily se přitom v jantarové topoly. Jeho přítel Kyknos (řecky labuť) s Hyperborejci ve svém smutku sestoupil do asfaltového jezírka, kde se všichni proměnili v labutě a odletěli k lýdské řece Kaystros a dalších míst na jihu. Výklad tohoto mýtu podává Platón: „Pravdivý význam toho je ten, že tělesa, pohybující se na nebi kolem Země, se odchylují od své dráhy a že v dlouhých obdobích všechno na zemi velikým ohněm hyne.“ (Tímaios 22d)

V jiném iniciačním mýtu putoval do Hyperboreje Perseus, když hledal nymfy střežící poklady bohů. Podle jiné verze hledal mořské čarodějnice Graiai s labutím tělem, které znaly místo, kde žije Medusa. Perseův potomek Héraklés podnikl stejnou iniciační cestu při dvou příležitostech. Nejprve při lovu na Artemidinu laň se zlatými kopýtky, která během honu utekla na Daleký sever, podruhé když hledal Atláse, aby získal zlatá jablka Hesperidek. V tomto mýtu o solárních plodech již dochází k záměně bájné země na Severu s bájnou zemí na Západě (řecké slovo hesper, latinské vesper etymologicky odpovídá našemu večer a znamená západ). Titán Atlás podpírající jako osa světa nebeskou klenbu byl později postaven na Západ do Lybie (Hérodotos) nebo Iberie (Diodóros Siculus).

Další korpus příběhů o Hyperborejcích se týká několika důležitých svatyní ve starém Řecku. V daleké minulosti vyslala tato požehnaná rasa k Řekům několik proroků a poutníků.  První z nich se týká Délu, na němž těhotná bohyně Leto porodila Apollona po cestě z Hyperboreje v dopovodu vlků (odtud také Apollon Lykeios). Ze severní říše přispěchala Artemis Eileithyia, aby při porodu asistovala. Po této události vyslali Hyperborejci na Délos pět mužů a panny – kněžky bohyně. Poté, co byly kněžky uneseny, zabity, znásilněny – v tom se různé verze mýtu odlišují – poutní cesta zanikla a Hyperborejci posílali obětiny na Délos po Skýthech a dalších národech. Nakonec i tato tradice zanikla. Symbolický význam tohoto vyprávění o iniciačním přenosu je i zde naprosto zřejmý.

Další hlavní svatyní spojovanou s Hyperborejci je orákulum Apollona v Delfách. Podle dánského pilota Prebena Hanssona, jehož postřeh zpopularizoval Erich von Däniken, se nachází Delfy v jedné linii z dánskými neolitickými svatyněmi (rondely) Trelleborg, Aggersborg, Fyrkat a Eskeholm. (V literatuře jsou tyto lokality uvedeny jako vikinské hrady, nicméně jejich tvarová příbuznost s pravěkými rondely, nepraktické umístění a vzdálenost od moře tomu odporuje. Kdo by měl potřebu si tuto informaci ověřit, nechť použije Google Earth.) Druhý chrám zasvěcený bohu byl vystavěn hyperborejskými poutníky ze včelího vosku a labutího peří. Když se Galové pokusili dobýt chrám, duchové těchto Hyperborejců se prý zjevili na bojišti a zahnali útočící vojsko.

Nakonec se Hyperborejci objevují v zakládajícím mýtu Olympijských her. Říkalo se, že Héraklés (podle jiné verze Héraklés Daktylos) ustanovil Olympijské hry k poctě svému otci Diovi a rozhodl se osázet sportoviště posvátnými stromy. Podnikl přitom cestu do Hyperboreje, aby získal posvátné divoké olivovníky pro Diovu svatyni.

Nejznámějším hyperborejským prorokem byl muž jménem Abaris, který získal magický šíp od boha Apollona, na němž létal po světě a konal zázraky. Někteří říkali, že pomocí tohoto šípu Apollon pobil Kyklópy ukryté pod polární horou.

Zmínky o Hyperboreji u Pindara

„(…) I Olympie volá, abych zpíval. Odtud přichází k vítězným rekům boží zpěv, ke každému, komu spravedlivý soudce, soudce z aitólského rodu, ověnčil olivou skráň podle starých příkazů Hérákleových. Stříbrošedou olivu, zdobící kadeře reků, přinesl do Olympie Héráklés od stinných pramenů Istru, aby byla památkou na slavné hry. Přemluvil svou řečí Apollónův národ, severské Hyperboreje, aby mu ji dali. Chtěl pro Diův háj, chtěl pro svaté hostinné místo stinný strom, všem společný, který by dával věnce jako odměnu za velký čin.

Už naň svítila ze zlatého vozu Luna v úplňku, zářivé oko večera, jeho otci Diovi už zasvětili oltář a na svatých březích Alfeiu už zavedl posvátné hry a zároveň velikou slavnost, konanou vždy jedenkrát za čtyři léta. Ale dosud nepoznal Pelopův kraj své krásné stromy, které nyní rostou v roklích Kronova vrchu. Když viděl Héráklés holé stráně, vystavené slunečnímu žáru, pojala ho touha navštívit istrijskou zem. Tam ho kdysi přijala Artemis, tenkrát, když tam přišel od jihu z arkadských roklí a horských hřebenů. Hnala ho vůle boží a příkazy Eurystheovy, který kázal, aby mu přinesl laň se zlatými růžky, kterou zasvětila Taygeta bohyni Artemidě. A když Héráklés lovil laň, když uviděl před sebou onu krajinu, zem za chladným Borea vanem, zůstal stát a užasl nad stromy. A když viděl holé stráně v Pelopově zemi, vzpomněl si na tamty krásné stromy a pojala ho sladká touha zasadit je u cíle závodu, kolem něhož jede dvanáctkrát závodní vůz. (…)“

Pindaros5. – 6. stol. př. n. l.

Ze sbírky Olympijské zpěvy (z básně Thérónovi Akragantskému, vítězi v závodě vozů k slavnosti Theoxenií) v překladu Jana Šprincla, Praha, 2002. Za přepis a vyhledání děkuji Hlutwigovi.

[Je zajímavá zmínkou autora, že v dobách Hérákléových měla být hranice Hyperboreje až u pramene Istru tj. Dunaje, pozn. Hlutwig]

Zmínky o Hyperboreji u Hérodota

„O lidech hyperborejských neříkají nic ani Skýthové, ani jiní lidé, kteří v těch krajinách bydlí, leda kromě Issédonů. Podle mého názoru však ani ti neříkají nic, neboť by o nich mluvili i Skýthové, jako vypravují o jednookých. Zmínky o Hyperborejcích má Hésiodos a Homér v eposu o Epigonech, pokud je Homér skutečně jeho autorem. Nejvíce zkazek o nich vypravují Délští. Říkají, že o Hyperboreů přicházejí do Skythie obětní dary zabalené do pšeničné slámy, od Skythů pak je již dostávají postupně další sousedé a dopravují je na západ až k Adrii, a když se odtamtud dostávají na jih, přicházejí z Řeků nejprve do rukou Dódónským; od Dódónských přicházejí na pobřeží zálivu Mélijského a přes moře na Euboji. Město po městu je posílá dál až do Karystu; ostrov Andros se nechává stranou, Karystští je dopravují na ostrov Ténos a Ténští pak na Délos. Takovým způsobem se prý dostávají ony obětní dary na Délos.

Poprvé prý Hyperborejci poslali poslali s obětními dary dvě dívky, Délští říkají, že se jmenovaly Hyperoché a Laodiké, a pro jejich bezpečnost s nimi poslali pět mužů z řad svých spoluobčanů. Jsou to ti, kteří se teď nazývají Perferové a těší se na Délu velké úctě. Když se však Hyperborejcům odeslaní poslové nevrátili, obávali se, aby k tomu nedocházelo stále, že by nedostali zpět ty, které s dary vyslali, a tak nosili obětní dary zabalené do slámy na hranice svého území a požádali své sousedy, aby se postarali o jejich dopravu k dalšímu národu. Tím způsobem se prý dostaly dary na Délos. (…)

Tolik budiž řečeno o Hyperborejcích. Nebudu uvádět pověst o Abaridovi, který byl prý Hyperborejcem a který prý nosil šíp po celé zemi, aniž cokoliv jedl.“

Hérodotos z Halikarnassu – 5. stol. př. n. l.

Dějiny (IV : 32) v překladu Jaroslava Šonky, Praha, 1972

Hyperborea podle Diodóra sicilského

 „V oblasti za zemí Keltů prý leží v oceánu ostrov ne menší než Sicílie. Tento ostrov se má nacházet naproti severu a má být obydlen Hyperborejci (nejzazšími seveřany), kteří jsou takto nazýváni proto, že bydlí ještě za tím pásem, kde vane boreás (severák). Ostrov má prý dobrou půdu a je plodný, podnebí tak příznivé, že ročně poskytuje úrodu dvakrát. Na tomto ostrově se prý narodila Létó, pročež pak také Apollón je tam ze všech bohů nejvíce uctíván a všechny obyvatele lze prý považovat za kněze tohoto boha, protože den za dnem, rok za rokem pějí hymny na jeho počest. Na tomto ostrově také má být nádherný Apollónův háj a slavný chrám okrouhlého tvaru zdobený mnoha milodary. Je tam rovněž prý i město zasvěcené tomuto bohu a velké množství jeho obyvatel je skvělými hráči na citeru, sedí prý nepřetržitě v chrámu a uctívají boha tím, že zpěv hymnů dopovázejí na těchto hudebních nástrojích. Tito Hyperborejci hovoří jazykem, jenž je vlastní pouze jim, a přátelsky smýšlejí o Hellénech, z nichž zvláště o Athénách a Délu, a tato náklonnost má pocházet ze starých časů. Několik Hellénů prý mělo přijít do země Hyperborejců, kde mělo zanechat cenné dary s hellénskými nápisy. Před dávnými časy měl také Hyperborejec jménem Abaris přijít do Řecka a obnovit přátelství a spřízněnost s obyvateli Délu. Z onoho ostrova se prý Měsíc zdá být velice blízko Zemi [1] a jsou na něm zřetelně vidět různé pahorky, jaké jsou i na Zemi. Každých devatenáct let prý bůh osobně navštěvuje ostrov, což je doba, během níž se také nebeská tělesa vracejí na svá místa, a proto je pak také i u Hellénů doba devatenácti let nazývána Metonovým rokem.“

Diodóros Sicilský – 1. stol. př. n. l.

Historická knihovna I : 8. Pracovní překlad přes němčinu a angličtinu (zdroj).

[Pověra o blízkosti Měsíce se jeví zajímavá po srovnání s tvrzeními některých církevních otců, např. sv. Augustina, že vrchol pozemského ráje se dotýká lunární sféry, pozn. M.]

Hyperborea podle Plinia staršího

„Za těmi horami dále k severu žije dlouhověkým životem šťastný kmen, věříme-li tomu, který nazvali Hyperboreové (nejzazší seveřané), o němž se vypravují báječné věci. Zde prý jsou veřeje světa a pohyb hlavních nebeských těles se děje půl roku, jsme tu pod opačným sluncem, ale ne, jak říkali nezkušení, mezi oběma rovnodennostmi; jednou za slunovratu slunce vychází a zapadá v prosinci. Kraj jest otevřen slunci, má příjemné klima, nevanou tu škodlivé větry. Lidé bydlí v hájích a lesících, bohy ctí hromadně i osobně, nevládne tu nesvornost ani churavost. Umírá se tak, že staří, opojeni všemi dary života, vrhají se z jakési skály do moře, což je současně nejdůstojnější pohřeb. Někteří je kladou na začátek Asie, nikoli do Evropy, ježto jsou tu i sídla jim podobných Attalů. Jiní tvrdí, že sídlí uprostřed obojího slunce, když u protinožců zapadá a u nás vychází, což není dobře možné, když oba kraje dělí tak rozsáhlé moře. Ti, kteří je kladou za polární kruh, říkají vtipně, že ráno sejí, v poledne žnou, večer sklízejí ovoce, na noc pak se ukrývají do jeskyň. – Není možno vznášet pochyby o jejich existenci: tolik autorů uvádí, že nosívali prvotiny úrody Apollónovi na Délos, jejž (jako boha slunce) obzvláště ctí. Chodívaly s nimi panny nedotknutelné po mnoho let podle pohostinného práva, až po porušení této víry rozhodli se skládat dary u nejbližších sousedů, ti je zas měli zanést dalším a tak až na Délos. Potom však zanikl i tento zvyk.“

Gaius Plinius starší – 1. stol. n. l.

Kapitoly o přírodě v překladu Františka Němečka, Praha, 1974

Plútarchos o Ogýgii

fríský ulebord s apolinskými labutěmi a kížem v kruhu

fríský ulebord s apolinskými labutěmi a kížem v kruhu

XXVI  ….„Jistý ostrov, Ogygia, leží daleko v moři“- vzdálený je pět dní od Britanie při plavbě na západ. A jsou tam tři další ostrovy, nacházejí se od Ogygie i jeden od druhého ve stejných rozestupech, přibližně směrem k letnímu západu Slunce. Na jednom z nich, podle vyprávění místních obyvatel, Zeus uvěznil Krona a poblíž na stráž postavil nejstaršího Briarea, aby hlídal ty ostrovy a moře, které je nazývané mořem Kronovým. Veliká pevnina dokola obklopující velké moře je poblíž ostatních ostrovů a od Ogygie vzdálena je na pět tisíc stadií; a plout se po tom moři musí s vesly, neboť prostupné je velmi pomalu a zanesené je bahnem z mnoha různých proudů; tato proudění hromadí velké množství zeminy, vznikají nánosy a proto je tam moře husté a zemité. Rozšířil se názor, že je zamrzlé. Pobřeží pevniny obklopující záliv ne menší než Maeotis, jehož ústí leží přibližně v linii ústí Kaspického moře, obývají Heléni; nazývají se a považují se za obyvatele pevniny a obyvatele naší země považují za ostrovany, jelikož naši zemi dokola omývá moře. Myslí si, že lidé, kteří přišli s Héraklem a byli jím tam zanecháni, se později smísili s lidmi Kronovými a tak jakoby zažehli novou a šířící se sílu helénskou, jež tam do té doby dohasínala a těžko odolávala barbarským jazykům, zákonům a zvykům. Proto oběma vzdávají hold- nejdříve Héraklovi a poté Kronovi. Takže: když Kronova hvězda, kterou my nazýváme „Zářivá“ a oni „Noční strážce“, jednou za třicet let vstoupí do znamení Býka, připraví si na dlouhé období vše, co je třeba pro obětování a putování po moři a vyšlou muže vybrané losem na odpovídajícím počtu lodí, s nesčetným služebnictvem a zásobami nezbytnými pro ty, kdo musí veslovat na tak rozlehlém moři a po vystoupení zůstávat dlouhou dobu v cizině. Po vyplutí mívají, jak se dá očekávat, různorodý osud. Po úspěšném přeplutí moře nejdříve dosáhnou dále ležící ostrovy obydlené Helény a během třiceti dnů vidí Slunce, jak se ztrácí z dohledu na méně než jednu hodinu, což jest noc, ačkoliv je sotva tma a od západu se blíží úsvit. Devadesát dní tam poutníci prožijí projevováním úcty a přátelství, nazývají se posvátnými a za posvátné se považují, a pak se vydávají dále s příchodem období větrů. Tam ostatně nežije nikdo kromě nich samých a těch, kteří byli vysláni před nimi. Neboť domů se smí vrátit ti, kteří božstvu odsloužili třicet let. Avšak množství z nich dává obyčejně přednost tomu, že se tam usadí, někteří ze zvyku, jiní proto, že tam mají vše v hojnosti bez námahy a starostí a po celou dobu tráví čas obětováním nebo všelijakými úvahami a filosofií. Vždyť přírodní krásy ostrova a mírnost ovzduší jsou úžasné. Ty, kteří by se chystali odplout, zadrží božstvo, jež se jim zjevuje jako lidem známým a blízkým, nikoliv jen ve snech a znameních; mnozí se i v bdělém stavu setkávají s duchy, které jasně vidí a slyší. Sám Kronos spí uvězněný v hluboké jeskyni ze zlatu podobného kamene, neboť Zeus mu místo okovů poslal spánek. Ptáci přelétávající nad vrcholem skály mu přinášejí ambrózii a ostrov je celý naplněný vůní šířící se od kamene, jakoby od jejího původce. Zmínění duchové obklopují Krona a slouží mu; ostatně, jeho pomocníky se stali ještě v době, kdy panoval nad bohy a lidmi. Obdařeni věšteckým uměním mnohé předpovídají z vlastní prorocké síly, ale o tom nejvážnějším a nejdůležitějším zvěstují jako o snech Krona. Neboť vše, na co jen Zeus pomyslí, se Kronovi objeví ve snu. Titánský neklid a záchvěvy duše ho činí bdělejším, ale spánek znovu a znovu obnovuje jeho klid a samo vznešené a božské se opět stává čistým a nerozhořčeným.

„Do tamních krajů zatoulaný cizinec nám vyprávěl, že při službě božstvu získal ve svém volném čase tak bohaté znalosti astronomie, že takové může dosáhnout jen člověk studující geometrii; z odvětví filosofie se zabýval, jak jen to bylo možné, přírodními vědami. Byl hnaný silnou touhou prohlédnout si Veliký ostrov – jak už bylo řečeno, tamní obyvatelé tak nazývají náš svět – a jakmile uteklo třicet let a z rodné země dorazili pokračovatelé, rozloučil se s přáteli a odplul, maje na cestu velkou zásobu zlatých nádob a nevelké množství všeho ostatního. Nu, vypravovat o tom, co vše zažil a kolik že národů potkal, když se seznamoval s posvátnými písmy a byl zasvěcován do všech tajemství –jak nám to velmi podrobně vykládal připomínaje každý detail – to není záležitost na jeden den. Avšak vy vyslechněte to, co souvisí s naší besedou. Dlouhý čas strávil v Kartágu, neboť u nás je [Kronos] velice [uctíván], a našel jakési posvátné pergameny tajně vynesené během zániku předešlého města a dlouhou dobu ležící bez povšimnutí v zemi. Řekl, že z viditelných bohů se musí ctít zejména Luna – mě k tomu přesvědčoval – jelikož ona vládne nad životem a smrtí a sousedí s Hádovými lučinami.“

XXVII.  „Když jsem však nad tím vyjádřil překvapení a projevil přání získat přesnější poznatky, cizinec řekl: „Mnohé příběhy, Syllo, si Helénové vyprávějí o bozích, ale ne všechny jsou řečeny správně. Tak například: i když správně pojmenují Démétér a Koru, přesto si mylně myslí, že obě božstva přináležejí ke stejnému místu. Ale Démétér pobývá na Zemi a vládne pozemským záležitostem a Kora se nachází na Luně a řídí lunární záležitosti. Ona má jméno Kora, ale i Persefona. „Persefona“ jelikož je světlonosná, „Kora“ proto, že tímto slovem označujeme zřítelnici oka, ve které se odráží tvář hledícího, podobně jako se od Luny odráží sluneční světlo. V příbězích o toulkách a vzájemném hledání zmíněných bohyň je ve formě hádanky obsažena pravda; vždyť jsou-li od sebe odloučeny, touží jedna po druhé a často se ve stínu opět obejmou. A není nepravda, že Kora přebývá jak v nebi a na světle, tak v temnotě a noci; chyba je jen ve výpočtu času. Nikoliv po šest měsíců, ale jednou za šest měsíců vidíme, že Země ji obejme jako matka, ve stínu, pouze zřídka se to stává jednou za pět měsíců; opustit Háda je pro ni nemožné, neboť je s ním niterně spjata, což velice vhodně naznačil i Homér, když pravil:

„…na konec země, na pláně élysejské…“

Tam, kde se přestává rozprostírat stín země, umístil konec země a nejzazší předěl. Na toto místo nevstoupí muž špatný nebo nečestný, nýbrž jen dobrý, který je tam přenesen po smrti a vede tam velmi snadný život, i když nikoliv blažený nebo božský, a přebývá tam do druhé smrti.“

 Plútarchos z Chairóneie – 1. – 2. stol. n. l.

 Ukázka z De facie in orbe Lunae (O tváři v kruhu Luny; 26, 27). Z ruského znění přeložil Hlutwig (zdroj).

zdroj úvodního obrázku: http://www.creativeuncut.com/gallery-12/u2at-shambhala1.html