Místo atlantské tradice v manvantaře

dva tanečníci – detail z etruské hrobky v Leonesse, Tarquinia

dva tanečníci – detail z etruské hrobky v Leonesse, Tarquinia

Nedávno jsme ve stati s názvem Atlantida a Hyperborea poukázali na časté směšování primordiální tradice, která je skutečně „polární“ v pravém slova smyslu a která se kryje se začátkem nynější manvantary, s druhotnou a odvozenou tradicí jakou je tradice atlantská, jež se týká daleko pozdějšího cyklického období. V uvedeném článku, stejně tak i v námi dříve napsané knize (1), jsme objasnili, že onen zmatek je zčásti způsoben skutečností, že všechna podřízená duchovní centra jsou uspořádána podle obrazu samotného nejvyššího centra a že se druhotným centrům často dávalo jméno charakteristické pro ono nejvyšší centrum. Právě proto bylo atlantské město Tula, jehož název se dochoval v tradicích střední Ameriky, kam ho přinesla plemena Toltéků, centrem duchovní a sakrální moci atlantské tradice a představovalo jakousi emanaci polární a ve skutečnosti hyperborejské Tuly. Jelikož slovo „Tula“ zpočátku označovalo „váhy“, dvojí užití tohoto názvu (u centra hyperborejského i u centra atlantského) úzce souvisí s přenesením dávného pojmenování polárního souhvězdí Velkého medvěda (je všeobecně známo, že předchozím jménem souhvězdí Velkého medvěda bylo v tradici „Váhy“) na zodiakální znamení, které je i dnes známé pod „jménem“ Váhy. Právě k období atlantské tradice je také nutno přiřadit přemístění sapta-rikša (symbolického obydlí sedmi ršiů) ze souhvězdí Velkého medvěda do souhvězdí Plejád tj. do souhvězdí také tvořeného sedmi hvězdami, ale umístěného na okruh zodiaku. Poslední pochybnosti, zda je oprávněné takové datování a takové geografické specifikum přenosu těchto názvů na jiné objekty hvězdného nebe, se zcela rozplývají, pokud vezmeme v úvahu to, že Plejády byly pokládány za dcery Atlase a jako takové se nazývaly „Atlantidy“.

Všechny tyto přenosy přesně souhlasí se  zeměpisnou polohou tradičních center. A tato poloha je podle nás spjata jak se zvláštností regionu v rámci celého sakrálního zemského prostoru, tak i se specifikem cyklického období, ve kterém probíhá působení toho kterého tradičního centra. V této otázce sehrávají všechny symbolické aspekty časoprostorových vazeb daleko důležitější roli, nežli předpokládají ti badatelé, kteří ve skutečnosti netuší nic o existenci zákona analogií a souladů. Kontinent Hyperborea je jednoznačně spojený se Severem, zatímco kontinent Atlantida se Západem a je zajímavé si všimnout, že už samy názvy těchto regionů, zcela se lišících co se týče čistě geografického umístění, mohou zavdat příčinu ke zmatkům, neboť slova s totožným kořenem označují oba tyto regiony. Často je takovým kořenem hiber, iber nebo eber (a také při přesmyčce písmen – ereb), který zároveň označuje jak zimní krajinu tj. sever, tak zemi večerní čili zemi zapadajícího slunce tj. západ a pak také národy, které tyto oblasti obývají. A tento případ shodných pojmenování rozličných regionů se týká těch, o kterých jsme se výše zmínili.

Už samotné umístění atlantského centra na ose východ-západ ukazuje na jeho podřízenost hyperborejskému centru nacházejícímu se na ose severojižní. Ačkoli souhrn těchto dvou os tvoří v uceleném systému šesti prostorových směrů to, co je možné nazvat horizontálním křížem, přesto je severojižní osa relativní vertikálou vůči ose východ-západ, jak už jsme vysvětlili na jiném místě (2). Opřeme-li se o symboliku ročního cyklu, je první z těchto os možné nazvat osou slunovratů a druhou-osou rovnodenností. Tento způsob uvažování nám umožňuje pochopit, proč se okamžik začátku roku obměňuje v různých tradičních formách. Vztažným bodem, který je možné považovat za normální a který přímo odpovídá samotné primordiální tradici, je zimní slunovrat. Zvyk začínat rok od jedné z rovnodenností ukazuje na příslušnost k druhotné tradici, jmenovitě k atlantské.

Atlantská tradice, která souvisí s regionem, jenž  odpovídá večeru v denním cyklu, náleží proto k jednomu z posledních období současného zemského lidstva a ukazuje se tedy jako poměrně nedávná. Aniž bychom zde zabíhali do upřesňování konkrétních údajů, což by mimo jiné odporovalo určitým požadavkům tradice, přesto můžeme říci, že se tato tradice bez jakýchkoliv pochybností vztahuje ke druhé polovině současné manvantary (3). Kromě toho: jelikož podzimní období roku odpovídá večeru v denním cyklu, můžeme uvidět přímý náznak atlantské epochy v tvrzení hebrejské tradice (jejíž samotná část jména „heber“ přináleží ke kořenům označujícím Západ), že svět byl stvořen v období podzimní rovnodennosti, prvního dne měsíce thišri, což se zakládá na přeskupení písmen ve slově „berešith“ (doslovně: „Na počátku…“; první slova Bible). Je možné, že právě v tom spočívá nejbezprostřednější příčina (i když existují i jiné důvody přináležející k hlubší úrovni) zmínky o „večeru“ (ereb), která předchází zmínce o „ránu“ (boker) v příběhu o dnech stvoření v knize Genesis (4). Důkaz pro to je možné najít i v přesném významu slova Adam tj. „rudý, červený“; atlantská tradice byla právě tradicí rudé rasy. Je i zřejmé, že biblická potopa přesně odpovídá tomu kataklyzmatu, v důsledku kterého se potopila Atlantida a tudíž ji nelze ztotožňovat s potopou z časů Satyavraty bezprostředně předcházející – v souladu s hinduistickou tradicí přímo čerpající ze samé primordiální tradice – počátku naší manvantary (5). Samo sebou se rozumí, že tato historická interpretace vůbec nevylučuje jiné možné interpretace. Kromě toho se nikdy nesmí zapomenout, že ve shodě s analogií existující  mezi principiálním cyklem a cykly druhotnými, na něž se principiální cyklus dělí, mohou být všechny popisy určitých cyklických dějů vždy paralelně přiřazeny k různým úrovním reality. Nicméně chceme zdůraznit, že jmenovitě atlantský cyklus položil základ hebrejské tradici; jakýmisi cestami se toto přejmutí uskutečnilo buď prostřednictvím egyptské tradice (což je mimochodem docela pravděpodobné) a nebo nějak jinak.

Vznesli jsme tuto poslední námitku ve věci některých možných způsobů vazby hebrejské tradice na tradici atlantskou, neboť se jeví jako krajně obtížné určit, jakou konkrétní cestou došlo ke spojení potoku tradice přitékajícího po zmizení Atlantidy od Západu s jiným tokem sestupujícím přímo ze Severu a vyvěrajícím ze samotné primordiální tradice. Ale ať už to bylo jakkoliv, právě díky tomuto spojení byly rozvinuty rozličné tradiční formy, které se projevují jako dominantní v posledním období naší manvantary. Během onoho sjednocování došlo u té větve, která se od primordiální tradice oddělila v předcházejících období, k neúplné absorpci do lůna primordiální tradice; proběhlo sloučení, při kterém byly dvě dříve se rozdělující formy položeny jedna na druhou. A právě takové položení bylo základem pro vytvoření úplně nových sakrálních forem přizpůsobených proměněné kvalitě času a prostoru. Fakt, že se tyto dva toky tradice objevily v určitém momentu jako jeden na druhém zcela nezávislé, může vyvolat iluzorní dojem, že atlantská tradice byla skutečně samostatná a naprosto nezávislá na hyperborejské tradici. Jestliže chceme opravdu vyjasnit, za jakých podmínek proběhlo toto spojení, musíme se s obzvláštní pozorností obeznámit s Keltidou a Chaldejí, jejichž názvy, když ještě byly identické, ve skutečnosti neoznačovaly nějaké konkrétní národy, nýbrž universální kněžskou kastu. Ale kdo dnes může říci, čím ve skutečnosti byly keltská a chaldejská tradice a také tradice starých Egypťanů? V každém případě musíme být vrcholně ostražití, pokud se jedná o plně zaniklé civilizace. A k osvětlení dané otázky nám všechny pokusy profánních archeologů rekonstruovat tyto tradice nepřispějí vůbec ničím. Nicméně sama skutečnost, že se mnohé pozůstatky zapomenuté minulosti znovu objevují zrovna v naší době, vůbec není náhoda. Nechceme zde dělat nějaké předpovědi ohledně toho, k čemu mohou vést tyto nálezy, jejichž důležitost si sami autoři často vůbec neuvědomují, ukážeme pouze, že je v tom nutno vidět „znamení časů“. Nemá se náhodou všechno to, co zmizelo během manvantary, znovu objevit těsně před jejím koncem, aby se následně stalo výchozím bodem pro budoucí cyklus?

René Guénon, Formes Traditionnelles et Cycles Cosmiques; Gallimard, 1970

přes ruský [zdroj] přeložil Hlutwig

Poznámky:

(1) viz zejména Král světa

(2) viz naše studie Symbolismus kříže

(3) Máme za to, že délka trvání atlantské civilizace je rovna jednomu „Velikému roku“ chápanému jako půlperioda precese rovnodenností. Co se týče katastrofy, která období ukončila, některá shodující se data ukazují, že se tato katastrofa udála 7200 let před 720. rokem kali-jugy, který je sám o sobě výchozím okamžikem stávajícího letopočtu, ačkoliv ti, kteří tento letopočet používají ještě i dnes, podle všeho neznají jeho původ ani opravdový smysl.

(4) Arabové mají také ve zvyku počítat hodiny dne od maghribu tj. od západu slunce

(5) Na druhé straně se potopy z časů Deucalionových či Ogygia vztahují u Řeků k ještě daleko druhořadějším cyklům a k partikulárním kataklyzmatům, které se udály už po zániku Atlantidy.