Několik poznámek ohledně jména Adam

V předchozím článku jsme psali, že doslovný význam jména Adam je „rudý“ a že v tom lze spatřovat indicii spojení mezi hebrejskou a atlantskou tradicí, která byla tradicí rudé rasy. Na druhou stranu náš kolega Argos ve svém zajímavém článku „o některých mystériích krve“ navrhuje odvození, které se zdá být odlišné. Poté, co se odvolává na běžnou interpretaci „pocházející ze země“ se táže, zda nepochází spíše ze slova dam, krev; ale tato odlišnost je jen zdánlivá, protože všechna tato slova pocházejí ze stejného kořene.

tradiční učení rozlišuje čtyři lidské rasy odpovídající čtyřem lidským věkům – Egypťané se sami považovali za potomky rudé rasy

tradiční učení rozlišuje čtyři lidské rasy odpovídající čtyřem lidským věkům – Egypťané se sami považovali za potomky rudé rasy

Stojí především z lingvistického hlediska za pozornost, že obvyklá etymologie odvozující Adam od adamah (přeloženo jako země), je nesmyslná. Opačné odvození by bylo důvěryhodnější, ale ve skutečnosti pocházejí obě podstatná jména z verbálního kmene adam, který znamená „být rudý“. Adamah neznamená nebo aspoň původně neznamenalo „země“ v obecném smyslu (eretz) nebo element země (jabašah, slovo, jehož původní význam označoval „sucho“ jako kvalitu připisovanou tomuto elementu). Jedná se přesně řečeno o rudou hlínu, jejíž plastické vlastnosti ji z části činí reprezentací potenciálu, tj. schopnosti nabývat formy; práce hrnčíře byla považována často za symbol vznikání z nerozlišené primordiální substance. Z toho důvodu má „rudá hlína“ zvláštní význam v hermetickém symbolismu, kde je považována rovněž za symbol materiae primae, přestože chápeme-li ji v doslovném smyslu, může tuto roli hrát jen velmi relativním způsobem, protože má již definované kvality. Dodejme, že vztah mezi pojmenováním země a jménem Adam, chápaném jako typ lidstva, nacházíme v jiné podobě v latině, kde slovo humus, země, je ojediněle blízké slovům homo a humanus. Na druhou stranu, vztáhneme-li pojmenování Adam k tradici rudé rasy, ta odpovídá mezi elementy zemi, stejně jako Západ mezi kardinálními body, a tato souvztažnost dokládá to, co již bylo řečeno.

Co se týká slova dam, krev, které je společné v hebrejštině i v arabštině, to je také odvozeno od adam (1). Krev je přesně rudá tekutina, což je její na první pohled nejpatrnější rys. Vztah mezi pojmenováním krve a jménem Adam je proto nesporný a je samozřejmě odvozen ze stejného kořene. K odvození došlo bezprostředně u obou slov a není možné, aby od verbálního kmene adam bylo prostřednictvím slova dam vytvořeno jméno Adam. Existovala by jistě i jiná vysvětlení, i když méně vědecká, například že člověk je nazýván „rudý“ proto, že jeho krev je rudá. Takové vysvětlení by ale bylo málo uspokojivé, protože krev nemá pouze člověk, ale všechny druhy zvířat, takže nemůže sloužit ryze jako charakteristika člověka. Ve skutečnosti v hermetickém symbolismu představuje rudá říši zvířat, podobně jako zelená říši rostlin a bílá minerální říši (2), a rudá barva ve vztahu ke krvi představuje krev především jako sídlo nebo lépe řečeno původ zvířecí vitality. Z jiného pohledu, vrátíme-li se k užšímu vztahu mezi Adamem a rudou rasou, budeme rudým těžko přičítat větší krevnatost jejich organické konstituce, protože sangvinická povaha odpovídá mezi elementy ohni a ne zemi, a elementu ohně odpovídá černá rasa stejně jako Jih mezi kardinálními body.

Ukažme si dále, že mezi odvozeninami kořene Adam je slovo edom, které znamená okrový (hnědý) a které se liší od jména Adam jen kvalitou svých samohlásek. V Bibli je Edom Ezauovým přijmením, zatímco Edomité jsou jeho potomky a Idumaea zemí, kterou obydlili (hebrejsky rovněž Edom, ale ženského rodu). Toto připomíná „sedm edomských králů“ zmiňovaných v Zoharu, a těsná blízkost jmen Adam a Edom je důvodem, proč zde toto jméno označuje zmizelé národy, tj. lidstva z předchozích manvantar. (3) Poslední bod vrhá jisté světlo na otázku kým jsou myšlení oni „pre-adamité“: pokud je Adam počátkem rudé rasy a její zvláštní tradice, může se jednat o jiné rasy, které předcházely rudé během současného lidského cyklu. Pokud jej pojmeme v rozšířeném slova smyslu jako prototyp celého současného lidstva, budou tito představovat předchozí lidská pokolení, k nimž se vztahuje oněch „sedm edomských králů“. Diskuze, ke které původní otázka dala podnět, se jeví poněkud vágní, alespoň z pohledu islámské tradice, v níž existuje hadíth (Prorokův výrok), že „před Adamem, jak víme, stvořil Bůh statisíce Adamů“ (ve smyslu neurčeného množství), který stvrzuje existenci mnoha předchozích cyklů a jemu odpovídajících typů lidstva.

Již jsme se zmínili, že krev je zdrojem vitality. K tomuto tématu se vrátíme později, ačkoliv jsme měli k objasnění přiležitost již v jedné z našich prací (4). Krev je jedním ze spojení mezi tělesným organismem a subtilním stavem živé bytosti, který se nazývá „duše“ (nefeš chajah, „živá duše“ z Genesis), tj. v etmologickém slova smyslu (anima) prvotní animátor nebo oživující síla bytosti. V indické tradici je subtilní stav nazýván taidžasa v analogii s elementem ohně (tédžas). Oheň je možné z hlediska kvality polarizovat v světlo a teplo, subtilní stav je s fyzickým stavem spojen dvěma komplementárními způsoby: krví, představující kalorickou kvalitu, a nervovým systémem, představujícím luminosní kvalitu. Ve skutečnosti i čistě z fyziologického hlediska je krev nosičem proudícího tepla. To také vysvětluje výše zmíněnou korespondenci mezi elementem ohně a sangvinickou povahou. Na druhou stranu lze namítnout, že v ohni představuje světlo nadřazený aspekt vůči teplu. Islámská tradice učí, že andělé byli stvořeni z „božského ohně“ (nebo z „božského světla“), a že ti, kteří se vzbouřili, jejichž vůdcem byl Iblis, ztratili svůj jas, a uchovali si pouze malé množství tepla. (5) Následně lze také namítnout, že krev je přímo spojena pouze s podřadným aspektem subtilního stavu, odtud také pochází zákaz krve jakožto potraviny – její požívání je vyjádřením nejhrubší animality (zvířeckosti), a její asimilace a promísení s psychickou složkou člověka, může mít vlastně velmi vážné následky. Odtud také pochází časté užití krve v magických a dokonce i čarodějnických praktikách (k přivábení „infernálních“ entit podobností povahy). Na druhou stranu je zde za jistých podmínek možná transpozice do vyššího řádu, obsahují-li odvozené rituály, ať už náboženské nebo iniciační (např. mithraický „taurobolus“ [obětování býka]), zvířecí oběti. Někdy v budoucnu možná budeme mít příležitost navázat tím, proč se říká, že Ábelova oběť je v opozici vůči nekrvavé oběti Kaina.

René Guénon

(1) Počáteční álif, který kořen obsahuje, v odvozeném slově mizí, což není v arabštině nic výjimečného. Tento álif rozhodně netvoří prefix s odlišným významem, jak tvrdí Latouche, jehož jazykovědné vývody jsou často příliš fantastické.

(2) Více ohledně těchto tří barev viz. Danteho esoterismus.

(3) Viz. Král světa, konec 6. kap.

(4) Člověk a jeho utváření podle Védánty, kap. 14

(5) To naznačuje vztah existující v arabštině mezi slovy núr (světlo) a nár (oheň ve smyslu teplo).