Kolébka lidstva v myšlení starověkých Řeků

Ve středu Oceánu je Bílý ostrov mocného Dia, kde se nachází hora Ida a kolébka naší ra

Ve středu Oceánu je Bílý ostrov mocného Dia, kde se nachází hora Ida a kolébka naší rasy. – Æneas

Ohledně původu lidstva panovala mezi řeckými spisovateli, jak píše Preller, „velká rozmanitost názorů“. Tuto rozmanitost z části vykládá rozmanitostí přírodního prostředí prvních obyvatel: někteří obývající zalesněné kopce si přirozeně představovali, že první lidé přišli odtud. Obyvatelé údolí se přirozeně domnívali, že první lidé vzešli z vod. Přesvědčení asijských Řeků, že první zástupci lidské rasy byli stvořeni ze stromů, označuje za „dost podivné“. (1) Co kdyby bylo zjištěno, že všechny tyto zmínky jsou zlomky velmi staré víry, podle níž vzešel člověk z Hory všech hor, zdroje všech vod, zpod Stromu všech stromů! Ať je tomu jakkoliv, je velmi zajímavé si všimnout, že v řeckém mýtu o Méropii i Méropidu Renan, Lenormant a jiní rozpoznávají starou horu Asie Méru. Podle nich starobylý výraz méropes anthropoi původně znamenal „lidé pocházejí z Méru”. (2) Stephanus vykládá totéž ve svém Thesauru. V jedné kapitole svého Origines de l’Historie se k tomuto bodu vyjadřuje Lenormant následovně: „Ve shodě s M. Renanem tvrdím, že posvátné slovo méropes užívané Řeky k označení lidstva nebylo původně míněno ve smyslu jejich daru artikulované řeči, jak tvrdí etymologie pozdních gramatiků, nýbrž ve smyslu původu z Méru. Toto vysvětlení, jehož důsledkem je třeba vztáhnout jméno této svaté hory, příbytku bohů a místa zrození člověka, k nejstaršímu období árijské jednoty, je stvrzeno způsobem pro mé myšlení přesvědčivým – existencí mýtů o Méropejcích coby určité autochtonní starobylé populace z nejstarších časů, která vedla život v nevinnosti a štěstí, vyznačovala se výjimečně dlouhým životem (prvek společný indickým legendám týkajících se Uttara Kuru), žila pod vládou krále jménem Merops, o němž je psáno, že je zachránil před přívalem vod stejně jako iránský Jima tak, že je shromáždil okolo sebe v přístřešku, čímž jako jediní Potopě unikli. Tento mýtus je obvykle umisťován na ostrov Kos, kterému se říká Meropéis, Meropis či Meropé. Na základě téže tradice měl být i ostrov Siphnos nazýván Meropia a Strabón píše o bájné oblasti jménem Meropis, již popisuje Theopompos a která, jak se zdá, byla umístěna v blízkosti Hyperboreje. Merops je rovněž jméno krále Ethiopů, nejzbožnějšího a nejčestnějšího muže, manžela Phaëtonovy matky Klymené, tedy člověka žijícího v době před katastrofou v podobě vesmírného požáru, která podle vyprávění zničila lidstvo zlatého věku. Dále je totéž jméno dáno božskému králi z Rhyndaku v Mýsii, který přijal velmi výmluvný přídomek Makar či Makareus – „šťastný“. To vše ukazuje na to, že rajský mýtus o Meropejcích nebyl specifický pro ostrov Kos, ale byl běžný všude v řeckém světě a prošel zde více než jednou lokalizací.“ (3)

Platónův příběh o ztracené Atlantidě, ostrovu, který bůh oceánu Poseidon vytvořil k vládě svého syna Atlase, je fascinujícím obrazem předpotopního světa. Ať už pocházel z Egypta, jak tvrdí Platón, nebo jej Hellénové zdědili jako součást svého duchovního bohatství, je pro nás v této diskusi zvláště zajímavý, a to ze tří důvodů:

Zaprvé, jak jsme již ukázali jinde, v nejstarším řeckém myšlení náleží Atlas severnímu pólu, a tak je rozumné umístit Atlasovo království do téhož místa. Zadruhé, některé autority nevědomě umístily Atlantidu právě do této polární pozice tím způsobem, že její obyvatele identifikovali s Hyperborejci. (4) Zatřetí, Apollodoros a Theopompos výslovně nazývají zemi Meropii a její obyvatele Meropejce, tj. na základě výše zmíněných autorit, „vzešlými z Méru“. (5)

Zdá se, že vše, co je krásné a vzácné, pochází ze severu. – Hérodotos

Bájná země dále připomíná Ráj se všemi obtížemi, s nimiž se setkali vzdělanci všech druhů, když se jeho lokaci snažili uvést v soulad s dostupnými údaji. Tyto obtíže jsou tak velké, že někteří vzdělaní spisovatelé jej umístili na Dálný západ do Ameriky, jiní daleko na východ až k Azovskému moři nebo do Persie. Někteří hledali jeho polohu uprostřed Atlantského oceánu, někteří jej odsouvali výše, jiní níže, až jeden z posledních spisovatelů říká, že „všechny hypotézy jsou přijatelné“. (6) Jeho výjimečný krajan Monsieur J. S. Bailly se dostal před sto lety blíže pravdě, když vzal v úvahu složitost problému v případě různých lokací a umístil ztracenou Atlantidu do pravěkého Arktického moře.

Znovu, předpotopní svět byl samozřejmě v blízkosti ztraceného Ráje. Ale je třeba si všimnout, že Deukalion v hellénské tradici není Řek, ale obyvatel země na Dálném severu – Skýt. A dále, Skýtové byli, jak víme od Justinia, vnímáni coby mnohem starobylejší lid než samotní Řekové; dokonce za nejstarší na světě. (7) A navíc, Skýtie sama byla stejně jako Méru a Hará-berezaiti považována za vysokou zemi, z níž scházejí všechny řeky světa. (8) Toto vše spojuje předpotopního Deukaliona s primordiální zemí v arktickém vrcholu Země.

Konečně, podle řecké tradice žili první lidé pod dobrotivou vládou Diova otce Krona v blaženosti zlatého věku. Podle Strabóna a jiných je zřejmé, že Kronovo království se nacházelo na nejzazším Severu. (9) Menzel uvádí svou kapitolu o „Kronově ostrovu“ těmito slovy: „Krona, nejstaršího z řeckých bohů, musíme vnímat coby krále korunovaného na severním pólu.“ (10)

Spisy vyprávějící tyto zkazky, podáváné nikoliv jako výmysly svých tvůrců, nýbrž jako věci, v něž se věří a věřilo již dříve, působí jako tichý hlas tradic mnohem starších národů tlumočený řeckými flétnami. – Bacon

William Fairfield Warren

Překlad z anglického originálu The Cradle of the Race in Ancient Greek Thought. VIII. kapitola z knihy Paradise Found, The Cradle of the Human Race at the North Pole vydané r. 1885 v Bostonu, s. 182 – 187. [online]

(1) Griechische Mythologie I, s. 56 – 57

(2) Lenormant, Origines, II. I, s. 56.

(3) Ararat and Eden. The Contemporary Review, Sept. 1881, Am. ed. s. 44; srov. Bryant, Analysis of Ancient Mythology. London, 1807: sv. II, s. 75 – 92. Dále Samuel Beal: „Nelze dobře zpochybnit, že buddhistické uspořádání kosmu je spřízněné s řeckou tradicí, jak ji ztělesňuje Homér.“ Buddhist Literature in China. London, 1882, s. xv.

(4) Lüken, Die Tradition des Menschengeschlechtes, s. 73. Bryant, Analysis of Ancient Mythology, sv. 5, s. 157: „Zejména podle Pindara jsou [Hyperborejci] titíž lidé jako Atlanťané.“

(5) „V Řecku bylo běžným jevem zakrývat vlastní neznalost významu cizího slova užitím vlastního slova podobné výslovnosti a zpětným dotvořením mýtu, který by jej potvrdil: tedy i z Méru, severního pólu, příbytku Dévů považovaného za rodiště boha, vznikla bajka, že Bakchos se podruhé zrodil z Jupiterova stehna, neboť Meros, řecký výraz foneticky blízký slovu Meru, znamená v tomto jazyce stehno.“ – J. D. Paterson, Origin of the Hindu Religion, in Asiatic Researches. London, 1808, sv. 8, s. 51.

(6) Toto měl říci M. le Marquis de Nadaillac, který, sám nejistý, říká: „Que l’Atlantide ait été située vers le Nord, que ses limites aient été reculées vers le Sud, il est difficle de rien préciser et tous les hypotheses sont permises.“ L’Amérique Préhistorique. Paris, 1883, s. 566. Viz. Unger, Die versunkene Insel Atlantis. Wien, 1860. Donelly, Atlantis: the Antediluvian World. New York, 1882. Hypotetickou mapa předkládá Bory de Saint Vincent, l’Homme, Essai Zoölogique sur le genre humain. Práce Última Teoría sobre la Atlántída, jejímž autorem je D. Pedro de Novo y Colson, připojená k autorovým Viajes Apócrifos de Juan de Fuca, Madrid, 1881, s. 191 – 223, nemá žádnou originální hodnotu, neboť je založena na Studies M. Gaffarela. Rozšířený esej, jehož autorem je E. F. Berlioux, se jmenuje Les Atlantes: Historie de l’Atlantis et de l’Atlas primitif, a pochází z právě vydané Annnuaire de la Faculté de Lyon. Paris, 1884, Premiere Année, Fasc. 1, s. 1 – 170.

(7) „Scytharum gentem semper habitam fuisse antiquissimam.“

(8) „Zeměpisné indicie veliké epické básně Mahábhárata představují Meru spíše jako rozsáhlý a vysoko položený region než vzdálenou horu a činí jej zdrojem všech vod světa. Tento systém je v souladu s tím, co Justinius převzal od Troga Pompeia, a podle něhož Skýtie, bydliště nejstarobylejšího lidu, nemaje žádné hory, je výše nežli zbytek světa a prameniště všech toků, editiorem omnibus terris esse, ut cuneta flumina ibi nata.“ – Lenormant, The Contemporary Review, Sept. 1881 (Am. ed.), s. 40.

(9) Podle Pherecyda sídlí Kronos v nebesích, která jsou „nejblíže zemi“, tj. v severních. Strabón, 7, 143, jej umisťuje do „země Boreovy“. S tím je v souladu také Sanchoniathon, zachovaný v řecké verzi Philóna z Byblu, jenž lokalizuje sídlo jeho moci do „středu všech zemí, (…) v blízkosti pramenů a řek, kde bylo ustanoveno uctívání nebes.“ Lenormant, Beginnings of History, s. 531. Srv. infra pátý díl, kapitola čtvrtá a pátá: „Střed světa“ a „Čtyřsměrná řeka“.

(10) Unsterblichkeitslehre, 1, s. 93