Ztracený svět hedvábné stezky

Psáno 7. října 2011 pro blog Slavonie

sintiang_swastika

keramický střep s otisky prstů a nádoba se svastikou, Niya

Úžasné objevy starověkých árijských kultur ve Střední Asii jsou známy již desítky let, přesto v českém jazyce dosud nevyšel žádný podrobný článek či monografie vyjma velice stručných encyklopedických hesel a historického nebo záhadologického bulváru. Přitom mumie bílé rasy v Sin-ťiangu byly známy již archeologu Aurelu Steinovi, který si roku  1928 poznamenal: Zmocnil se mě podivný pocit, když jsem se podíval na postavu, jež až na vysušenou kůži a hluboce zapadlé oči vypadala jako spící člověk, a ocitl jsem se tak tváří v tvář představiteli domácích obyvatel, kteří v počátečních staletích naší éry žili a nepochybně milovali tento pustý kraj Lop.

Následuje překlad článku z časopisu National Geographic zabývajícího se nálezy ze Sin-ťiangu (Xinjiang). Místní jména jsou pro lepší dohledatelnost ponechána v anglické transkripci. Fotografie jsou přetištěny z National Geographic a z jiných zdrojů. Upozorňujeme ještě na autorovu chybnou záměnu římského solárního božstva Sol Invictus Mithras s indoárijským bohem Mitrou, která se v článku vyskytuje na dvou místech. 

Ztracený svět hedvábné stezky

V čínské poušti Taklamakan, kde po 500 let vzkvétalo město Niya až do svého pádu ve 3. st. n. l., trčí ze země zbytky domu. Úroveň střechy ukazují záblesky světla zachycené na fotografii delším expozičním časem. Z písků pouště Taklamakan bylo vykopáno okolo stovky mumifikovaných lidských pozůstatků, včetně mnohých s indoevropskými rysy, podobnými většině dnešních obyvatel Xinjiangu. Ve vesnici Zaghuluq ležící 150 km východně od města Niya, podlíž města Qarqan, nalezl ujgurský archeolog Dolkun Kamberi hrob muže, který umožnil poznat první obyvatele této oblasti. Na spánku má namalovaný symbol zářícího slunce, možnou spojitost s uctíváním indoiránského boha Mithry. Dr. Kamberi věří, že pozdní civilizace Tarimské pánve vytvořila království jako Niya podél sítě obchodních cest známých jako hedvábná stezka.

quarqan

mumifikovaný bílý muž se slunečním znamením na spánku, oblast Quarqan

Obyvatelé města Niya stavějí domy s ohništi a s nábytkem složitě zdobeným řezbami poukazujícími na řecký a římský vliv. Pomalovávají štukované zdi rostlinnými motivy. Ababekri, místní průvodce, se cítil jako doma, protože to bylo jako v jeho vesnici Qarqan Asqan – poslední vesnicí na okraji pouště. Jeho dům je také postaven z rákosu a z kůlů. Jeho rozvržení je stejné jako u těchto skeletů od města Niya. A jeho ujgurská vesnice je plná lidí podobných těm, kteří zde dávno žili, staletí před tím než zemi ovládli čínští Hanové.

dvirka

vyřezávaná dvířka, Niya

V dnešním Xinjiangu se rozrůstala bohatá království, která obchodovala pomocí hedvábné stezky a podobně jako Čína přijala buddhismus. Řezby na dřevěných dvířkách z města Niya dokazují existenci společnosti, která znala indické slony i mytické příšery jiných kultur. Na misce z města Niya je zobrazen symbol pohybujícího se slunce, možná znamení mithraistického kultu. Některé vzory mají jednoznačně předlohy v hellénské kultuře.

Ve městě Niya jsem našel keramické střepy s otisky prstů hrnčíře. Nadšeně jsem je ukázal Wangovi Binghuovi, vedoucímu archeologovi z Xinjiangu a úředníku z města Niya, který s námi cestoval. Požádal jsem jej o povolení je přivést domů do Spojených států, kde, jak jsem mu řekl, by forenzní antropolog mohl být schopen pomocí tohoto otisku získat o hrnčíři informace. Wang Binghua (hanský Číňan) podržel na chvíli střepy v ruce a pak se zeptal: A uměl by zjistit, zda ten hrnčíř byl bílý? Odpověděl jsem, že nevím. On přikývl a schoval střepy do kapsy. Pak už jsem je nikdy více neviděl.

Na počátku 20. století prozkoumal britský archeolog Sir Aurel Stein velice pečlivým způsobem 20 čtverečních mil planiny Niya. Mezi jeho nálezy byly stovky dřevěných dokumentů v písmu kharóšthí, což je indické písmo aramejského původu pocházející z pátého století př. n. l., které se používalo k obchodu podél hedvábné stezky. Byly nalezeny dva typy záznamů. Úzké pruhy obsahovaly záznamy běžného charakteru. Soukromé dopisy byly uloženy v chráněných dřevěných obálkách zajištěných stuhou a zapečetěných voskem.

Tarimskou pánev začali čínští archeologové znovu objevovat na konci 70. let. Navazovali tak na Steina a Svena Hedina, švédského cestovatele, který nalezl ztracené město Loulan. Loulan byl hlavním městem království, které zřejmě zahrnovalo i město Niya. Loulan, ležící na jezeře Lop Nur, byl znám cestovatelům po hedvábné stezce ve druhém století př. n. l. Města jako Loulan a Niya vzrůstala podél řek křižujících Tarimskou pánev. Na horních tocích řek se usazovalo stále více lidí, ale vodní zdroje vyschly, což zapřičinilo odliv obyvatel a města byla ponechána písku. Jezero Lop se posouvalo s tím, jak řeka měnila směr. Ve čtvrtém století bylo již vyschlé a Loulan byl městem duchů.

Muž ze Zaghunluqu, uložený do hrobu okolo roku 1000 př. n. l., by asi 55 let starý. Kolem zápěstí měl obtočenu rudou vlněnou tkaničku a jeho ruce byly svázány. Pravděpodobně proto, aby zůstaly pokrčené. Nosil jelenicové vysoké boty podobné těm, které nosí dnešní jezdci poblíž Taxkorganu.

Nálezy zemědělského náčiní a pletených nádob na zrní ukazují, že raní obyvatelé této pouště byli zemědělci i pastevci. Některé mumie jsou datovány do let 2000 př. n. l. Některé mohou být mnohem starší.  V Zaghunluqu byl nalezen rovněž mumifikovaný chlapeček zavinutý ve vlněné látce a umístěný v malé hrobové jámě vypolstrované plstí. Oči měl zakryté drobnými oblázky. Dr. Kamberi tento jev vysvětluje ujgurským příslovím: Oči musejí být v poušti tvrdé jako kámen. Spolu s chlapečkem byla pohřbena také jakási kojenecká láhev – měch vyrobený z ovčí plece s bradavkami.

S mužem byly pohřbeny ještě tři ženy a opodál byla pohřbena lebka a noha koně vycpané rákosem jako součást nějakého zapomenutého rituálu. Pohřbené pokrmy byly podobné současnému jídelníčku Xinjiangu: kynuté chlebové placky nazývané nan a velký kebab s kusy skopového opékaného na jehlicích.

Během expedice do města Loulan našel čínský archeolog Mu Shun Ying v horkém pouštním písku zachovalou a výjimečnou mumii ženy, jejíž dlouhé hnědozlaté vlasy lemovaly i po smrti krásnou tvář. Přes sebe měla přehoz z kozí kůže a vlněnou kápi sepnutou seříznutým klacíkem. Pokrývku hlavy zdobil husí brk a byla obuta v elegantních kožených botách. Byla zhruba 160 cm vysoká a zemřela přibližně ve čtyřiceti letech. Než expedice opustila Loulan, chlubil se archeolog Mu, že sdílí stan s místní kráskou.

Karbonové datování určilo, že kráska z Loulan je 3800 let stará. Čínští archeologové poblíž objevili další mumii; radiokarbonové datování dřeva rakve ukázalo stáří 6000 let.

Zjištění, že mumie svým stářím výrazně předčily přítomnost čínských Hanů v ujgurské oblasti, má kulturní a politický dopad, který místy vyvolává kulturní a politické třenice. Když byla loulanská kráska vystavena, Ujgurové si ji zamilovali a prohlásili ji za matku svého národa. Její tvář oživená umělcem zdobí propagační leták hudební kazety vyytvořené na její počest. V jedné z písní na této kazetě je nazývána Kiruran Guzali (kráska z Kiruránu) a považována za obyvatelku Kiruránu, což je ujgurské pojmenování města Loulan. Na plakátu je ještě k vidění fotografie zpěváka Zahira Burkhana.

Kiruránskou krásku jsem zahlédl v Xinjiangském muzeu, kde zjevně poklidně sní o dávné minulosti. Lop Nur, pohyblivé jezero, u něhož se kdysi procházela, je nyní plochou, na níž Čína testuje jaderné zbraně.

Thomas B. Allen

překlad z anglického originálu: Allen, B. T. 1996: , The Silk Road´s Lost World: Mummies with Caucasian features recall a culture that thrived in Xinjiang 3,000 years ago. National Geographic 189/3, 44-51.

pozn. překl.

K dnešnímu dni jediný odborný článek o tocharštině a původu Tocharů: Blažek, V. – Schwarz, M. 2007: Tocharové. Kdo byli, odkud přišli, kde žili. In: Linguistica Brunensia, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, řada A 55, Brno, 83-111. [odkaz zde]