Fabre d’Olivet o původu bílé rasy

fabre_d_olivetPřed více než deseti lety upoutal naši pozornost článek českého okultisty Františka Kabeláka Lidské rasy a arijská hermetická kultura z r. 1940. Jedná se o fragment širší Kabelákovy práce, kterou je velmi obtížné dohledat, pokud se vůbec do současnosti dochovala. V autorově stručném výkladu nacházíme několik styčných bodů s poznámkami Reného Guénona o červené rase Atlantidy (kterého ovšem s mystifikátory, fantasty a okultisty není vhodné spojovat).  Pokus porozumět některým sporným bodům Kabelákovy práce nás dovedl až ke zdrojovému textu francouzského svobodného zednáře a okultisty Antoine Fabre d’Oliveta (1767 – 1825), z něhož F. Kabelák čerpal informace.

Fabre d’Olivet ve svém hlavním šesti set stránkovém díle Filosofická historie lidského plémě (L’histoire philosophique du genre humain) z r. 1822 spojuje rasovou imaginaci s evolucionistickými vizemi a hyperborejským mýtem; jeho metodou je – stejně jako u řady učenců 18. století a raných encyklopedistů – přírodovědná empirie silně se prolínající s mytologickým vizionářstvím.

Bílá rasa v d’Olivetově líčení vznikla v nehostinné oblasti dálného Severu, kde vykácela prvotní lesy, a tak poprvé spatřila barevné rasy odlišné od ní samotné. Tyto rasy měly všelijaké barevné oděvy, zbraně, brnění a jezdce. Bílé ženy svedené barevnými muži se vracely do svých jeskyní a chlubily se náhrdelníky a ozdobami, které dostaly od barevných mužů. V bílých mužích vznikla zloba, shromáždili se, a jeden sebejistý muž impozantního vzhledu se stal jejich prvním náčelníkem. Dostal jméno Herman neboli Germán, a tak bílá rasa v čele s Germánem zahájila válku vůči barevným rasám. Bílá rasa byla černými nejprve poražena a zotročena, ale četné proudy bílých lidí unikly polapení díky svému nomádskému způsobu života.

Již v počátcích historie bílé rasy došlo k několika roztržkám mezi pohlavími a společenskými stavy. Schizma a spory mezi muži a ženami, mezi kněžstvem, válečníky a prostým lidem postupně vedly k válkám, revolucím, migracím a vzniku solárních (maskulinních) a lunárních (femininních) bílých civilizací. D’Olivetovy sociální dějiny bílé rasy se odehrávají v neustálém střetávání s černou rasou. Bílá rasa sama sebe pojmenuje Keltové a černí se pojmenují Atlanťané.

V závěrečném pateticky vzletném shrnutí svých vizí d’Olivet představí čtenáři budoucnost bílé rasy, která z vůle Prozřetelnosti ovládne zeměkouli tak, jako kdysi před ní rasa žlutá a černá. Až bílá rasa dosáhne konečného vítězství nad ostatními rasami, všichni lidé na světě se budou řídit stejnými zákony, budou uctívat jednoho Boha, mluvit jedním jazykem, budou žít v bratrství a ve štěstí pod vládou jednoho krále a jednoho pontifika po dlouhá staletí až do konce stanoveném věčnou Moudrostí.

Přesunu se nyní do doby velmi vzdálené době, ve které nyní žijeme. Posílím své myšlenky a vize, které mohly být oslabeny dlouhodobými předsudky, a přenesu se přes mlhavá století zpět k okamžiku, kdy se bílá rasa, které jsme součástí, objevila na světovém jevišti. V této epoše, jejíž dataci se pokusíme stanovit později, byla bílá rasa ještě slabá, divošská, bez znalosti zákonů, umění i kultury jakéhokoliv druhu, postrádala paměť, chápání a dokonce i naději. Obývala oblasti severního pólu, kde má svůj původ. Černá rasa, jež je mnohem starší než bílá, byla dominantní rasou na zemi a držela v rukou vědu i moc; ovládala celou Afriku a velkou část Asie, kde zotročila a zatlačila žlutou rasu. Některé pozůstatky červené rasy skomíraly v mlhách na vrcholech nejvyšších pohoří Ameriky, kde přežily strašnou katastrofu, jež je zasáhla; tyto slabé pozůstatky byly nepoznány; červená rasa, ke které kdysi patřily, dlouho poté nedosáhla na západní polokouli země; žlutá rasa na východě; černá vládnoucí rasa, rozšířená na jihu po rovníku; a jak bylo již řečeno, bílá rasa, která se teprve rozrůstala, se všechny vzájemně potýkaly v oblastech okolo severního pólu.

Díky nejasné vzpomínce na tento původ, jež přežila proudy staletí, byl severní pól nazván kolébkou lidstva. Díky ní vzniklo pojmenování Hyperborejců a všechny alegorické legendy, které se o nich vyprávějí; z ní byly ukovány, v krátkosti, mnohé tradice, které vedly Olause Rudbecka k položení Platónovy Atlantidy do Skandinávie, a díky ní Bailly rozpoznal ve mrazem zvětralých a vybělených špicberských skalách kolébku všech věd, umění a mytologií světa.

Je velmi těžké říci v jaké době se bílá rasa neboli Hyperborejci začala sjednocovat pod nějakou formu civilizace a je ještě obtížnější říci, v jak vzdálené době vznikla. Mojžíš, který o nich hovoří v šesté kapitole knihy Berešith jako o Giborejcích [gibborim], jenž byli oslavování v dávných časech, sleduje jejich původ až k prvopočátkům světa. Ve starověkých spisech nalezneme stokrát jméno Hyperborejci, ale nikde o nich nejdou žádné jasné zprávy.

Všechny tyto rozpory a nejasnosti vznikly záměnou jednoho národa za celou lidskou rasu, z níž vzešla celá řada národů. Tehdy došlo ke stejnému omylu který deláme my dnes, když zaměňujeme černou rasu s jedním z národů, který z ní vzešel. (…) Černá rasa jistě pochází z blízkosti rovníku a rozšířila se odtud po celém africkém kontinentu, odkud pak rozšířila své panství na celou zemi a nad bílou rasou ještě předtím, než bílá rasa získala sílu černé rase vzdorovat. Je možné, že v této velmi vzdálené době černá rasa byla nazývána Sudéenne [súdánská] nebo Suthéenne, zatímco bílá rasa borejská, giborejská nebo hyperborejská, a odtud také možná pochází hrůza spojovaná se jménem Suthéen mezi národy bílého původu. Víme, že tyto národy umisťovaly na jih sídlo pekelného ducha, který byl nazýván Suth nebo Soth Egypťany, Sath Féničany a Sathan nebo Satan Araby a Židy.“ (d’Olivet 1915, 7 – 8)

Fabre d’Olivet vychází z nauky o čtyřech lidských věcích, ale převrací jejich posloupnost naruby tak, jako před ním řada antických ateistů a proto-evolucionistů:

Básníci a po nich systematičtí filosofové mluvili o čtyřech světových věcích, které se ve starověkých mystériích nazývají zlatý, stříbrný, bronzový a železný, a nehledě na to, že převrátili pořadí těchto věků, nazvali zlatým věkem epochu, v níž člověk, který se právě vymanil z vlivu svých instinktů, pocítil první útrapy svých zvířeckých sklonů a čelil jejich následkům. (…) To, co se nazývá zlatým věkem, by se mělo nazývat železným či olověným, neboť mu vládl Saturn vypodobněný coby podezřívavý a krutý tyran, jenž zmrzačil a sesadil svého otce, aby mohl sám nastoupit, a který pohltil své vlastní děti, aby se zbavil strachu ze svého vlastního nástupce.“ (d’Olivet 1915, 29)

Zlatý věk (nahoře) v porovnání se situací po Pádu člověka (dole); podle J. Godwina (1996)

Joscelyn Godwin uvádí, že prvním vědeckým exponentem teorie katastrofického vývoje byl Georges-Louis Buffon (1707 – 1788), jehož ilustrovaná L’Histoire naturelle z r. 1749 přispěla velkým dílem k popularizaci přírodních věd. Buffon jako první přišel s přírodovědeckou teorií katastrofického přesunu magnetického pólu; nikoliv aby podložil biblické příběhy, nýbrž aby dokázal, že v Arktidě kdysi vládlo teplé klima, jak dokládají fosilie stromů a kosti tehdejších tropických tvorů. (Godwin 1996, 168)

Rovněž Jean-Jacques Rousseau (1712 – 1778) věřil, že došlo k náhlému vychýlení zemské osy od roviny ekliptiky. Následkem toho skončil zlatý věk a začala se střídat roční období nutící lidské plémě začít stavět přístřešky, rozvíjet řemesla, obchod, migrovat a mísit se.

arkadia

Arkádie, Thomas Cole, 1834

Ve své Essai sur l’origine des langues (Esej o původu jazyků) psané r. 1761, publikované r. 1781 podává vizi vzniku civilizace v protikladu k původnímu pastýřskému způsobu života důsledkem posunu zemské osy.

Poznamenejme, že pro d’Oliveta stejně jako pro Rudbecka, Baillyho, Buffona, Rousseaua a řady dalších intelektuálů 17. – 18. století, nebyla vize Hyperboreje na Dávném severu ničím jiným než přírodovědnou empirickou hypotézou bez jakékoliv tradiční nebo iniciační hodnoty.

Představte si, že na Zemi panuje neustálé jaro; že všude je voda, dobytek, pastviny a že lidé vystoupivše z rukou přírody, jsou jednou rozeseti vprostřed toho všeho. Nenapadá mne, proč by se kdy zřekli své prvopočáteční svobody a opustili osamělý pastýřský život, tak příznivý pro jejich přirozenou zahálčivost, aby se bez jakéhokoliv donucení podvolili otroctví, robotě a bídě, jež neodlučně provázejí společenský stav.

Ten, kdo chtěl, aby se člověk stal členem pospolitosti, se prstem dotkl osy zeměkoule, a naklonil ji oproti ose vesmíru. Vidím před sebou, jak se pod tímto lehkým pohybem proměnila tvář země a rozhodlo se poslání lidského rodu; už zdálky slyším radostné výkřiky nerozumného množství; vidím, jak se stavějí paláce a města; vidím, jak se rodí umění, zákony a obchod; vidím, jak se utvářejí národy, jak se šíří, rozpadají a následují po sobě jako mořské vlny; vidím, jak se lidé seskupují na několika obydlených místech, aby se navzájem požírali, aby ze zbytku světa učinili děsivou poušť a důstojný památník společenské jednoty a užitku řemesel a umění.

(Rousseau 2011, 66)

Joscelyn Godwin dodává: „Nekonečný proud spekulací spojuje tuto událost se zkázou Atlantidy, ať už je dávána do souvislosti s Noemovou potopou či nikoliv. Filosof a filolog Fabre d’Olivet, jenž napsal jednu z nejpodnětnějších knih o esoterní historii L’histoire philosophique du genre humain, 1822, reviduje vysvětlení předložená ostatními učenci a snaží se spojit zánik Atlantidy s erupcí vulkánu, zemětřesením, záplavou z obrovského ledovcového jezera, rozlitím vnitrozemského moře či ocasem komety.“ (Godwin 1996, 186 n.)

„Příčinou strašného kataklysmatu, které způsobilo potopení Atlantidy, byl náhlý pohyb zemského glóbu. Náhle došlo ke zdvižení severního pólu, který byl původně nízko položený, takže se ocitl v úplně protikladné pozici než předtím. Tímto pohybem, který možná měl mnoho oscilací, se masy vod nacházející se dosud na tomto pólu začaly hrnout směrem k jižnímu pólu a zpět k severnímu pólu, několikrát sem a tam, než se nakonec ustálily přemožené svou vlastní tíhou. Na mnoha místech vznikly propady, zvláště tam, kde existovaly jeskyně a hlubinné kanály, a došlo k otevření nezměrných propastí, do nichž se zuřivě nahrnuly vlny, voda pohltila trosky a nesčetné oběti zbavené života. Východní polokoule odolávala déle a byla vlnami, které ji neustále křižovaly, pouze spláchnuta; jinde však došlo k celkovému zatopení pevniny, která byla pokryta nehybnými vodními masami po dlouhou dobu. Jižní země, kde byla takzvaná Atlantida, zmizely úplně. Na opačném pólu vystoupila z vodních hlubin severní pevnina a stala se kolébkou bílé neboli severní rasy, tedy i nás samotných. Zkáze Atlantidy tedy vděčíme za svou vlastní existenci. Černá rasa, již jsem pojmenoval Sudéen, původem z Afriky, se zrodila v blízkosti rovníku, a touto katastrofou velmi utrpěla, ale o mnoho méně než červená nebo australská rasa, které téměř úplně zanikly.“

Literatura:

  • Godwin, J. 1996: Arktos, The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival. Kempton: Adventures Unlimited Press.
  • d’Olivet, F. A. 1915: Hermeneutic Interpretation Of The Origin Of The Social State Of Man And Of The Destiny Of The Adamic Race. [online]
  • Rousseau, J. J. 2011: Esej o původu jazyků. Praha: Prostor. [odkaz zde]