Pracovní poznámky k výkladu Tabule národů

gen_10Více než deset let mě fascinuje biblická tabule národů uvedená v První knize Mojžíšově popisující rozmnožení a rozčenění lidstva po Potopě světa a její výklad českého okultisty Františka Kabeláka publikovaný roku 1940. František Kabelák, jak se zdá, disponoval navzdory řadě chyb určitými autentickými a tradičními poznatky. (1) Pointou Kabelákova výkladu je názor převzatý od Fabrea d’Olivet, že biblická genealogie rozčlenění Noemových synů představuje nejstarší známý rodokmen bílé rasy. Je zřejmé, že tradiční genealogie a události následující krátce před a po Potopě světa jsou klíčem k pochopení původu a rozdělení tradic Západu. Je v této souvislosti samozřejmé, že dělení Noemových synů nerespektuje jazykové ani rasové hranice.

Klíčem k pochopení tradičních genealogií je zřejmě skutečnost, že představují pokud ne reálnou tak aspoň nominální návaznost tradic, tedy duchovní otcovství, a jako taková patří tradiční genealogie k hlubokým a plně tradičním či posvátným vědám. (2) Pokud reprezentují tradiční genealogie i pokrevní příbuzenství, tak pouze druhotným způsobem.

prokleti

Prokletí Kenaana v českém ekumenickém překladu, při němž se ztratila mimo jiné biblická etymologie jména Jefet.

Prokletí Cháma a požehnání Šémovi a Jefetovi představuje zřejmě klíčovou, avšak nejpodivnější část vyprávění. Jmenování trojice Noemových synů – Šém, Chám a Jefet – zcela jistě není chronologické, neboť Písmo udává, že Chám jmenovaný jako druhý je nejmladším Noemovým synem.

Domnívám se, že Chámovi potomci (Kenaan) představují služebnou kastu, zatímco Šémovi a Jefetovi potomci představují národy, které jsou nositeli kněžských tradic a královských tradic, přičemž celá trojice Noemových synů by odpovídala zároveň třem společenským stavům tradičního uspořádání společnosti. Tímto způsobem lze pravděpodobně číst některé islámské genealogie, např. al-Maqrízího (14. století),  což je jeden z mála islámských pramenů, jehož zlomek je dostupný v českém překladu (zde). (3)

Historicky nejvlivnější výklady Tabule národů pochází z Židovských starožitností Flavia Josefa, který žil v 1. století (4), a z Knihy Jubileí, nekanonického textu neznámé datace.

Noemovi synové měli syny, po nichž byly pojmenovány národy, jakmile získaly zemi. Jefet, Noemův syn, měl sedm synů. Ti osídlili oblast od pohoří Taurus a Amanus v Asii až k řece Tanais [Don], v Evropě až k městu Gadira [Cádiz]. Protože šlo o oblasti do té doby neobydlené, nazývaly se národy svými vlastními jmény. Gomer byl praotcem těch, kteří jsou Řeky nazýváni Galatové [Galové], ale původně se nazývali Gomerovci. Magog je praotcem Magogovců, kteří jsou ovšem Řeky nazýváni Skýthové. Z Jefetových synů Jávana a Mádaje pocházejí další národy, z Mádaje ti, kteří Řekové nazývají Médy a z Jávana pocházejí Iónové a všichni Řekové. Túbal je praotcem Túbalovců, kteří se dnes nazývají Iberové. Mešekovci jsou potomky Mešekovými; nyní se jmenují Kappadočtí. Po jejich starém pojmenování zbyla ještě dodnes jedna stopa; na jejich území se nachází město Mazaka, z čehož je znalec schopen poznat, že se tak kdysi nazýval celý národ. Po svém prvním vládci jménem Tíras se pojmenovali Tírovci, ale Řekové je nazývají Thrákové. Tolik bylo zemí, které obydleli Jefetovi potomci.

Ze tří synů Gomerových je Aškenaz praotcem Aškenazských, kteří jsou Řeky nazýváni Rhegini. Rífat je praotcem Rífetovců, jež se nyní nazývají Paflagonští, Togarma je praotcem Togarmovců, nynějších Frýgů, jak je pojmenovali Řekové. Jávan, syn Jefetův, měl rovněž tři syny. Po Elíšovi jsou pojmenováni Elíšovci, tedy Aiólové. Taršíš je praotcem Tarských, jak se dříve nazývala dnešní Kilíkie. Dokladem je, že jejich nejvýznamnější a hlavní město se jmenuje Tarsos, přičemž počáteční písmeno tau bylo nahrazeno písmenem theta. Kitejci získali ostrov Kition, dnešní Kypr. Proto se ostrovy a velká část pobřeží nazývá hebrejsky Kittim. Na Kypru leží jedno město, které si uchovalo původní pojmenování, nazývá se řecky Kition, což je odvozeno z našeho Kittim.

Flavius Josefus, Židovské starožitnosti, kniha I. kap. VI.

Kniha jubileí je jeden z nekanonických textů Mojžíšových zjevení shrnující a rozšiřující text knihy Genesis. Kniha jubilejí byla dochována kompletně pouze v etiopském překladu nalezeném v polovině 19. století (vedle latinských a hebrejských zlomků). Český překlad je součástí druhého dílu Knih tajemství a moudrosti.

kniha_jubilei_2Zdá se ovšem, že Kniha jubileí narozdíl od knihy Genesis rozděluje Noemovo potomstvo čistě mechanicky podle zeměpisných šířek či směrů. Jefet dostává sever země, Šém střed země a Chám dostává jih. Šém, Chám a Jefet by tedy částečně odpovídali Asii, Africe a Evropě.

Jefet by zde zahrnoval celou Evropu od Atlantiku (Gadeira = Cádiz ve Španělsku) a země na západ a na sever od Donu (řeka Tina = Tanais řeckých geografů) až po hory Keltů. Šém obývá území mezi Donem a Gíchónem (Nil?). Chám obývá území od Nilu po moře Atel (= Atlantský oceán).

 

poznámky:

(1) Kabelák mimo jiné na základě Fabrea d’Olivet zaměnil pořadí jednotlivých lidských věků a stanovil za prvopočátek našeho cyklu Východ a tradici žluté rasy.

(2) Odpovídajícím ekvivalentem v islámské tradici je posvátná genealogie, ilm al-ansáb. Do podobné kategorie spadá i žánr posvátných dějin, tradičních rodokmenů a trójských legend /viz. související článek Mílovské legendy/. Moderní historické vědy sice ignorují tradiční genealogie coby nepodložené a dodatečně vymyšlené konstrukce, přitom naivita, s níž samy zacházejí s pojmy jazyka, národa, rasy jako s neproblematickými jsoucny ve smyslu roku 1789, je přímo do očí bijící. Viz. Spengler, O. 2011: Zánik Západu. Svazek druhý, kap. 7, s. 408 n.

(3) Al-Maqrízího zmínka o expanzi Jáfetových potomků do Šémovy země je zřejmě odrazem biblického: Nechť Bůh rozšíří Jefeta [jaft Elohim le Jefet], nechť přebývá ve stanech Šémových [ve jiškon be ohale Šém] (Gen. 9:27). Jiná mimobiblická etymologie odvozuje Jefetovo jméno od jaffa – krásný, světlý. Ještě poznamenejme, že Šémovy potomky nelze prvoplánově ztotožňovat se „semitskými národy“ moderních jazykovědců.

(4) Pracovní překlad podle německého Clementzova překladu z r. 1899 (zde) s přihlédnutím k anglickému překladu Williama Whistona z r. 1737 (zde).