Poznámky k výkladu biblického jména Gomer

noah

Patriarcha Noe, ikona z monastýru Stavronikita (Athos)

Již delší dobu se můj zájem soustředí okolo nedokončeného článku okultisty Františka Kabeláka z r. 1940 Lidské rasy a arijská hermetická kultura, který poprvé upoutal mou pozornost okolo r. 2008. Ke svým zdrojům, z nichž odvozuje rodokmen bílé rasy, řadí Kabelák vedle Fabrea d’Olivet také německého teologa a starožitníka Augusta Knobela (Völkertafel der Genesis, 1860).

Následuje Knobelův komentovaný překlad k biblickému jménu Gomer, přičemž nad jistou naivitou, se kterou přistupuje celé 19. století k pojmu národ, přimhouříme oči. Platí zde více než jinde Spenglerovo konstatování „domnívají se, že píší dějiny národů, ve skutečnosti píší dějiny jmen.“ Nicméně i dějiny jmen, jakkoliv mohou i nemusí znamenat pokrevní příbuzenství nebo národnost ve smyslu německého Blut- und Schicksaalgemeinschaft, mají hodnotu vyjadřující spřízněnost tradic či duchovní návaznost. Ve středu každého duševního útvaru, který chápeme jako národ, je hluboce prožívaný mýtus, tedy práce skutečného etnografa starověku nespočívá v porovnávání jmen a jazykových forem, ale v morfologii a topografii duší starověkých lidí.

Stálicí historického bádání 19. století je skutečnost, že v případě jmen národů nacházíme identická jména v různých, často velmi vzdálených polohách, což je fakt, který byl vykládán pod vlivem Hérodota obvykle jako projev masových migrací. A nejde jen o důvěrně známé „období stěhování národů,“ kdy vidíme identická jména opisující dráhy prakticky po celé Evropě, počínaje u pobřeží Baltu a konče porůznu ve Středomoří. Jméno Germáni nacházíme v Hérodotově výčtu perských kmenů. Venetové jsou zmiňováni v Pobaltí, v Galii i v Itálii. Podobně jméno Kimmerů je rozptýleno od Asýrie a Krymu, přes Dánsko až po Wales. V některých případech skutečně může jít o lidové etymologie a fonetické náhody, ale v případě jména Gomer je to nepravděpodobné. Nebo věříme tomu, že by náhodný shluk souhlásek spletl celou řadu významných starověkých učenců?

Může jít o sekundární lokalizace primordiálního tradičního střediska, podobně jako je tomu u Aithiopie, Kaledonie či Albánie, kterých je z klasického starověku známo hned několik? Nebo jde o skutečné stěhování národů, kast, tradic? Nevědomé přesunutí jména země na lid či naopak? Nebo vědomé přihlášení se ke staršímu mýtu podobné středověkým genealogiím a trójským legendám, které mělo podepřít duchovní kontinuitu aspoň formálním způsobem? V tento okamžik bez znalosti arménských, gruzínských, chazarských a islámských tradičních genealogií, případně rabínských komentářů k Písmu, si netroufám rozhodnout.

walter

Góg a Magóg ve Walterově rukopisu (W 659), Turecko, 18. století, https://art.thewalters.org/detail/84099/the-monster-of-gog-and-magog/

Zatím pouze předznamenám dvě klíčové poznámky k patriarchovi či národu Gomer:

1. Jeho pozice úzce souvisí s vojsky Góga a Magóga, kteří hrají jistou eschatologickou roli v tradicích Západu (u velkých izraelských proroků i v Koránu). Tato souvislost by si ovšem svými rozměry vyžádala samostatnou studii.

I stalo se ke mně slovo Hospodinovo. Lidský synu, postav se proti Gógovi v zemi Magógu, proti velkoknížeti Mešeku a Túbalu, a prorokuj proti němu. Řekni: Toto praví Panovník Hospodin: Chystám se na tebe, Gógu, velkokníže Mešeku a Túbalu!

Odvedu tě, dám ti do čelistí háky a odvleču tebe i celé tvé vojsko, koně i jezdce, všechny dokonale vystrojené, velké shromáždění s pavézami a štíty, všechny, kdo vládnou mečem, Peršany, s nimi Kúšany a Pútejce, všechny se štíty a přilbami, Gómera a všechny jeho voje, Bét-togarmu na nejzazším severu a všechny jeho voje, mnoho národů s tebou.

Ezechiel 38 : 1 – 6 (ČEP)

2. Jméno Kimmerové, se kterými je tradičně Gomer ztotožňován již antickými spisovateli, se objevuje v dochované literatuře poprvé u Homéra v mytologickém spíše než geografickém kontextu. Jejich sídlo se nachází na okraji Ókeanu poblíž vstupu do Hádu.

„Plula pak po celý den, své plachtoví napjato majíc. Zapadlo slunce, a stín už pokrýval veškeré cesty. K okraji Ókeanu loď připlula hlubokým proudem. V krajině té má kimmerský lid svou zemi a město. Mlhou a hustým mrakem je zahalen. S nebeských výšin nikdy zářivé slunce naň neshlíží paprsky svými, ani když od země stoupá a kráčí na hvězdné nebe, ani když s oblohy zpět zas dolů se obrátí k zemi, nad bídným smrtelným lidem je noc tak rozpjatá zhoubná.“

Odysseia, Kniha 11, 11 – 19 (překl. Otmar Vaňorný)

Následuje samotný překlad. Poznámky překladu uvedeny vždy v hranatých závorkách.

Gomer

August Knobel

1. Jméno Gomer גֹּמֶר se ve Starém Zákoně vyskytuje kromě Tabule národů ještě u Ezechiela 38:6 a vztahuje se k národu, který v době proroků podléhal nebo aspoň přináležel Skýthům, tedy je třeba jej hledat na severu, čemuž také odpovídá postavení Gomera v čele Jáfetových synů. Jeho význam je Kimmerové (Κιμμέριοι, Cimmerii). Záměna mezi g a k na začátku a zdvojení m není neobvyklé, říkalo se rovněž Κιμέριοι (u Skýmna z Chiu), hlásky o a i v první slabice se vysvětlují z výchozí formy Cymr, což bylo jméno, kterým označoval národ sám sebe. Z klasické literatury jmenuje Kimmery jako první Homér a domnívá se, že sídlí na mlžném a temném severu. Na severozápad je umisťuje Orfeos [Orféos Argonautiká] a zmiňuje se, že nevidí sluneční svit. Podle dějepisců a geografů obývali před věky Hérodotovu Skýthii, tedy zemi na Západ od Donu (Tanais), na severozápad od Azovského moře (Maiotis) a Černého moře (Pontus Euxinus). Řada věcí je na tomto území dodnes připomíná. Úžina, která odděluje Maioits od Pontu, se nazývala Βόσπορος Κιμμέριος, vyústění Azovského moře do Černého κόλπος Κιμμέριος, záliv kimmerského Bosporu πορθµηια Κιµµερια. Pevninský pás, který mezi Azovským a Černým mořem spojuje pevninu s poloostrovem Krym (Chersónesos Tauriké), se nazýval Ισθμός Κιμμερικός. Na samotném Krymu se nachází pohoří Κιμμέριον a lokalita Κιμμέριχόν, kdysi město, nyní vesnice. Podle Strabóna uzavírala úžinu zdí a příkopem, bezpochyby s k němu vztahují Hérodotova  Κιμμέρια τείχεα [τείχοσ = zeď]. Kromě toho byla ve starověku v evropské Skýthii známa oblast Κιμμερίη a oppida Cimmerica. Po národu Kimmeriů bylo mnohdy nazýváno i Azovské moře mare Cimmerium či paludes Cimmeriae, podobně Černé moře mare Cimmericum, pontus Cimmericus. Všeobecně se přijímá, že i současné jméno poloostrova Krym v sobě uchovalo jméno národa, což někteří zpochybňují. U arabských spisovatelů se Černé moře nazývá بحر القرم [bahr al-qirim].

knobel2. Tento kdysi velký národ ovládal Kerčskou úžinu a Krym, jeho sídla byla obklíčena Skythy, a podnikl (dokonce i dříve) výpady do oblastí Malé Asie, z nichž největší se odehrál za vlády lýdského krále jménem Ardys v první polovině 7. stol. př. Kr. Tehdy byli vyhnáni ze své domoviny Skýthy a táhli ve velkém počtu pod vedením svého krále jménem Lygdamis do Malé Asie, napadli Aiólii, Lýdii a Iónii a dobyli také Sardy [hlavní město Lýdie]. Usazovali se v různých oblastech Malé Asie. Je zmiňováno město κιμμερίσ či Κιμμέριον άκρον na východní straně Azovského moře, patrně identické s Cimmerium latinských autorů. Vyhnaní Kimmeriové se usazovali v Paflagonii, kde později stála Sinópé. Kimmeriové, kteří se usadili v Bithýnii, byli vyhnáni Thráky. Mariandynové ve východní Bithýnii byli pravděpodobně kimmerským kmenem, protože jejich praotec Mariandynus byl [podle jedné glosy u Apollonia Rhodského] synem Kimmeriovým. V Mýsii se konečně nachází město Cimmeris, které podle Aristotela Kimmeriové obývali 100 let, později se nazývalo Antandros a v nejstarších dobách Edonis. Kimmeriové ovšem nebyli kvůli svým válečným výpravám v Malé Asii trpěni a byli vyhnáni Kroisovým otcem Alyattem.

3. Kde je tento národ, vytlačený ze svých evropských sídel, jenž ani v Asii nebyl trpěn? Zcela beze stopy nemohl lid takové velikosti zmizet. Jsou sice zmiňováni i později na kimmerském Bosporu u Dionýsia Periegeta, ale šlo pouze o zbytky pod nadvládou Skýthů, které jsou i u Ezechiela coby Gomer součástí Gógova vojska, nikoliv velký národ, který se objevuje v Tabuli národů vedle jiných velkých národů, a který podle Callimacha coby στρατός ψαμμάθω ἴσος vedl Lygdamis do Malé Asie. Je třeba se rozhlédnout na západě, kde nacházíme rovněž válečnický a loupeživý národ Kimbrů (Κίμβροι, Cimbri). Již ve starých dobách byli ztotožňováni s Kimmery [Plútarchos, Mariův životopis 11, 7, Diodóros. Sic., Kniha 5, 32, 4, Strabón, kniha 7, 2, 2]. Obě jména lze skutečně snadno ztotožnit. Z Κίμμεροι, což je ekvivalentní Κιμμέριοι v Lykófronově Alexandrii, lze učinit Κίμβροι, podobně jako μεσημβρία z μεσημερία, Nembrod z Nimrod či Ambri z Amri nebo Omri (LXX k 1. kn. Král. 16). Jméno Kimbrové bylo skutečně dáváno Kimmerům na kimmerském Bosporu. Justinovi Kimbrové, které Mithridatés verboval proti Římanům, byli jistě zbytkem dávných Kimmerů. Appián je nazývá Ταῦροι. Popírá-li se v poslední době totožnost Kimbrů a Kimmerů, je to podle mého úsudku neodůvodněné, antické názory a zprávy jsou brány příliš na lehkou váhu. (…)

4. Tento národ nacházíme rovněž na západě. Jejich nejznámějším sídlem je Jutský poloostrov, zvaný χερσόνησος κιμβρικη [Chersonésos Kimbriké]. Proto i zprávy, že Kimbrové prý přišli na jih άπό χειμερίον τόπον [z chladného místa], ex abditis oceani partibus [ze vzdálených částí oceánu], ex ultimo littore oceani et diremta frigore plaga [od vzdáleného břehu oceánu a směru mrazivého větru].

Ohledně válečných tažení, které měly být způsobeny zaplavením jeijch sídel oceánem, lze zmínit, že podle jiných názorů sídlili Kimbrové ještě ve Strabónově době ve vnitrozemí, kdy byli, jak praví Tacitus, parva nunc civitas, sed gloria ingens [nyní malý kmen, ale dříve velmi slavný]. Kmen Kimbrů je možné sledovat ale i dále na západě. Strabón je umisťuje mezi Rýn a Labe, Plinius označuje část Istvaeonů, Germánů žijících na Rýnu, jménem Kimbrové. César a Cassius Dio počítají ke kmeni Kimbrů kmen Aduatici v Belgii a Appián k němu přičítá ještě západněji sídlící Nervy. Tento kmen byl rozšířen v severní Germánii i za Rýnem a nazývá se podle něj Severní moře Cimbrica Tethys. Pravděpodobně k němu lze přičítat i Belgy, kteří podle Césara ve staré době překročili Rýn a přišli z Germánie. Tento údaj lze spojit se zprávou, že někteří Galové nebyli domorodí, nýbrž přišli do Galie důsledkem válek a záplav ab insulis extimis et tractibus trans rhenanis [ze vzdáleného ostrova a překročili Rýn].

5. Z kontinentu, jmenovitě z Belgie, se tento lid rozšířil do Británie a udržel se dodnes v západních částech Anglie. Na Britských ostrovech se nacházejí dva příbuzné, přesto značně odlišné keltské dialekty, gaelština neboli irština (erse) v Irsku a Skotsku a velština neboli kymerština ve Walesu  a Cornwallu, rozšířená rovněž na západě Francie (Armorica, Bretaň). Podle Adelunga obsahuje druhý zmiňovaný germánské a galské prvky a představuje pozůstatek starokimmerského jazyka. V souladu s tímto názorem je také vše ostatní. Území Walesu se ve středověku nazývalo Cambria nebo Cumbria, přičemž b se v názvu skoro nevyslovuje, obyvatelé jsou nazýváni Cymru, sami sebe ovšem nazývají Cumri, Cymri, Cymriau. Tato pojmenování odpovídají hebrejskému גֹּמֶר [Gomer] lépe než klasické formy. Vzpomínkou na Kimbry je také krajina Cumberland na severozápadě Anglie. Obyvatelé Walesu se za Kimbry sami považují a mají rovněž pověst o svém příchodu. Podle Velšských triád přivedl Hu Gadarn národ Cymri ze Země léta (Deffrobani, tam , kde leží Konstantinopol) na neobydlený ostrov Británie a do země Llydaw, tj. Armorica, Bretaň. Z Británie se rozšířil tento lid v 5. stol. po Kr. do severozápadní Francie pravděpodobně v souvislosti se vpádem Anglů a Sasů, přičemž nynější Bretonci hovoří dialektem velmi podobným velštině a své původní pojmenování Cymri nezapomněli. Lze se rovněž domnívat, že kimerští obyvatelé Bretaně přišli z Germánie, zatímco z Británie přišla pouze menší část. Tomu by odpovídaly velšské pověsti a a skutečnost, že již ve starých dobách Belgové obývali celou severní Galii.

6. Kimerský kmen byl tedy značně rozšířený. Možná sídlili Kimbrové i ve Skandinávii. Lze si v této souvislosti vzpomenout na Pikty, kteří přišli do Skotska z Thulé (Norska). Jejich jazyk byl odlišný od Anglů, Britů i Skotů a na jejich území se nachází řada místních názvů příbuzných kymerštině (Cymraeg, Cymreg). Toto je ovšem sporné. Ještě spornější je otázka, zda Kimbrové sídlili i na germánském pobřeží Severního moře. Zasluhuje pozornost fakt, že staří židovští spisovatelé přiřadili Gomeru jméno גרמנייא [grmnyya], tj. Germánie, načež jako jeho vlast uvádí אפריקי či אפריקה , tj. Αφρική, Afrika. Mysleli při tom na Vandaly, velký germánský kmen, který sídlil v Germánii u Severního moře mezi Labem a Vislou a po několika nájezdech založil v 5. stol. po Kr. království v severní Africe. Dodnes najdeme v severní Africe v etnické skupině Kabylů kmen vyznačující se bílou pletí a tmavě žlutými vlasy, který ovšem přestoupil k islámu a mluví kabylským jazykem. Možná se jedná o zbytek Vandalů, které Leo Africanus [v 16. století] označuje jako Góty. Nepřikládáme tomuto židovskému vysvětlení žádnou váhu, ale podporuje význam jména Gomer v souvislosti s Kimmery a Kimbry. Zmínku zasluhuje i jeden mladší židovský spisovatel [myšlen je rabbi Abraham ben Šmuel Zacut, autor Knihy genealogií Sefer ha-juchasin žijící v 16. století v Portugalsku, anglický překlad zde], jenž ztotožňuje Góga a Magóga s גודיש, tj. s Góty a tito jsou potomky משקיף a  ליך, tj. z Moskvičů (Rusů) a Lechů (Poláků). Lze vyvozovat, že v židovské tradici je Gomer považován za germánský národ.

7. Ohledně původu Kimbrů se údaje antických autorů rozcházejí. Na jednu stranu jsou Kimbrové a Teutoni uváděni jako germánské kmeny společně, ale Kimbrové bývají uváděni i samostatně [u Strabóna, Plínia staršího a Tacita], je také zmiňováno, že Kimbrové považovali Teutony za své bratry [u Plútarcha]. Tím se vysvětluje, proč jsou Aduatikové a Nerviové považováni za Germány a v případě Nerviů je dokonce výslovně zmíněno, že byli hrdí na svůj germánský původ [César, Zápisky o v. g.]. Na druhou stranu jsou Kimbrové považováni za Kelty či Galy [u Appiána] a vyskytují se názory, že Galatové jsou potomky Kimmerů či Kimbrů [u Diodora Sicilského, Flavia Josefa, svatého Jeronýma, Isidora ze Sevilly (Etym. Kn. 9) a Hippolyta Římského]. Tomu odpovídá také skutečnost, že arménští kronikáři odvozovali od Gomera Kappadocké, které nazývají Gimmeri, jak vyložil Georgios Synkellos [a Eusebios v Arménské kronice]. Maloasijští Galatové sídlili s Kappadockými společně. Nejistotu pramenů lze vysvětlit pravděpodobně tak, že Kimbrové byli Germánů i Keltům příbuzný kmen. (…)

překlad z něm. originálu, Völkertafel der Genesis, 1860

Závěrečné poznámky překladu:

Tradiční talmudské komentáře a výklady Písma (Mišna) ohledně jména Gomer nepodávají uspokojivé vysvětlení. Jméno Gomer je srovnáno se jménem Germamya [Germamja], které ovšem spíše než odpovědi vyvolává další otázky.

Gemara říká: Přestože Bůh rozšíří Jefeta, což je odkaz na Peršany pocházející z Jefeta a pomáhající se stavbou Druhého chrámu, Boží přítomnost se nachází pouze ve stanech Šémových, v Prvním chrámu, který vystavěl král Šalamoun bez cizí dopomoci.

Gemara se táže: Odkud víme, že Peršané jsou potomky Jefetovými? Gemara odpovídá: Jak je psáno, synové Jefetovi jsou Gomer a Mágog a Mádaj, Jávan a Túbal,  Mešek a Tíras. Gemara vysvětluje: Gomer je Germamja [גרממיא]. Mágog je Kandija [קנדיא], Mádaj je Makedonie [מקדוניא], Jávan v souladu s významem svého jména Řecko, Túbal je národ zvaný Bét Unaiki, Mešek je Músja. Co se týká jména Tíras, rabbi Simai a další rabíni jsou v rozporu. Někteří říkají, že je to Bét Teraiki, jiní, že Persie. Proto říkáme, že Peršané jsou zahrnováni mezi syny Jefetovi. Rav Josef učil: Tíras je Persie.

pracovní překlad Mišny (Joma 10a) přes angličtinu

Údaje z Proseckého Encyklopedie dějin starověkého Předního východu k heslu Kimmeriové:

Kimmeriové, Gimirrája asyrských pramenů. V roce 714 př. Kr. se zmiňuje asyrský korunní princ Sinacherib, pověřený přípravou slavné 8. výpravy Sargona II. proti Urartu, ve zprávě pro svého otce, že Kimmeriové ohrožují Urartu a dokonce obléhají krále Rusu I. V r. 677 př. Kr. jsou Kimmeriové jmenováni mezi ostatními kmeny ohrožujícími východní hranice Asýrie v jednom z Asarhaddonových dotazů na boha Šamaše. Asarhaddon část Kimmeriů v čele s náčelníkem Teušpou porazil a vytlačil je z území na Dolním a Horním Zábu, ale ještě v roce 657 př. Kr. jsou spolu s Médy uvedeni v Aššurbanipalových nápisech jako útočníci proti východní hranici říše. Kimmeriové poražení Asarhaddonem táhli západními oblastmi Urartu do Malé Asie. Zpustošili Frýgii (Muški asyrských pramenů) a fryžský král Midás (asyrsky Mita) spáchal podle legendy sebevraždu.