Symbolika severu v Písmu

henochO všech velkých tradičních formách Západu – soudě aspoň na základě toho, co z těchto tradic přežilo do současnosti – lze říci, že jsou relativně mladé a byly zformovány během současného temného věku. Z toho důvodu jsou také podmínkám temného věku nejlépe přizpůsobené, jsou nejduchovnější a nejméně zatemněné, což vyplyne zejména při porovnání s předpotopními tradicemi, které nacházíme i na Západě tu a tam obvykle v pokleslé a zdegenerované podobě pohanství, pověry nebo folklóru. (1)

Navzdory tomu i v Písmu a v obrovské mase apokryfní / pseudepigrafní literatury společné všem abrahamovským tradicím nacházíme zlomky a zkazky předpotopních tradic a vědomostí, ke kterým se prakticky již od prvních století po Kristu soustředí zájem jak esoterní literatury v nejlepším slova smyslu, tak i pokleslé záhadologie. (2) Pokud srovnáváme starší a mladší překlady Písma, nelze se ubránit dojmu, že právě nejzajímavější pasáže s postupem času „mizí v překladu“. (3) Jednou z těchto ozvěn předpotopních tradic je vzpomínka na nejzazší sever coby primordiální středisko Tradice a místo prvopočátku i konce. O něco jasněji ji nacházíme formulovanou u antických spisovatelů (Hyperborea).

Ve starozákonní tradici má severní strana obvykle eschatologickou úlohu Božího hněvu a umístění Božího trůnu. V apokryfní literatuře se přidává i příslib, že Pozemský ráj, o němž Mojžíš výslovně uvádí, že se nacházel na východě, bude z Východu či Západu s přelomem věků přesazen opět na Sever.

Staroslověnská redakce Henochovy knihy uvádí, že Henoch při návštěvě třetího nebe byl zaveden na severní stranu:

Oba muži mě pak zavedli na severní stranu a ukázali mi tu velice strašné místo. Všeliká trýzeň a utrpení byla na tom místě, ukrutná tma a neprůhledná mlha, žádné světlo tam není a hrozivý oheň se zažíhá bez přestání a ohnivá řeka zalévá celé to místo. Z jedné strany oheň a z druhé studený led, žhne tam i zebe, vězení přeukrutné a andělé, nelítostní mučitelé, nosící pohotové zbraně, bez slitování mučící.

2. Hen. 5

Vysoká hora, kterou vidíš v dáli a jejíž vrchol se podobá trůnu Páně, je trůnem, kde bude sedět on, Svatý a Vznešený, Pán slávy, věčný Král, dříve než sestoupí, aby ve své dobrotivosti navštívil zemi.

Žádnému smrtelníkovi není dovoleno se dotknout tohoto vonného stromu, a to až do velkého dne soudu, kdy on vykoná trest a způsobí konec všemu na věky. Tento strom pak obdrží spravedliví a pokorní. Z jeho plodu bude dán život vyvoleným. Pak bude přesazen na svaté místo na severu ke svatyni Pána, věčného Krále.

Pak je zalije veliká radost a štěstí, vstoupí do svatého příbytku, jehož libá vůně je prostoupí do morku kostí, a oni se budou na zemi těšit dlouhému životu, jakým žili tvoji otcové, a za jejich dnů je nepostihne žádný zármutek ani bolest ani utrpení ani jakákoliv pohroma.

1. Hen. 25

První světová strana se jmenuje Východ, neboť je nejbližší, druhá se jmenuje Jih, neboť tam sestupují jak Nejvyšší, tak Požehnaný na věky. Třetí světová strana je Západ. Její jméno znamená Ubývající, neboť se tam všechna nebeská světla zmenšují a zapadají. Čtvrtá světová strana jménem Sever se dělí na tři části. Jedna z nich je obydlím lidí, druhá sídlem vod a hlubin lesů a řek, temnot a mraků. Třetí část je zahradou spravedlnosti.

1. Hen. 77, 3

[A sever je Sever], neboť v něm se skrývají a shromažďují a otáčejí všechny útvary nebeské, a vycházejí k východu nebes. [A východ nazývají] Východ [midnach], neboť tam vycházejí útvary nebeské, a také Vzchod [mizrach], neboť odtud vzcházejí. A viděl jsem tři části země, jedna z nich, aby ji obývali lidští synové, a jedna z nich pro [všechna moře…] a jedna z nich pro pouště a pro ráj Pravdy / Spravedlnosti.

Aramejský zlomek 1. Hen. 77, 3

Český překlad etiopského i staroslověnského Henocha je citován podle prvního dílu edice Knih tajemství a moudrosti.

Celou řadu pasáží odkazující na severní stranu coby místo příchodu Božího hněvu a eschatologického zápasu nalezneme u izraelských proroků (citace níže uvedeny podle ČEP, dále např. Jr 6, 1, Jr 47, 2, Jl 2, 20 atd). V jisté pasáži u Izajáše vystupuje polární hora a babylónský král je zde přirovnán k Satanovu synu (Lucifer = Jitřenka).

Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu.

Izajáš 14, 12 – 13

Nato mi řekl Hospodin: Od severu se přivalí zlo na všechny obyvatele země

Jeremiáš 1, 14

Vztyčte korouhev na Sijónu! Bez prodlení prchněte do bezpečí! Od severu přivedu zlo a velikou zkázu. Z houštiny vystoupil lev. Ničitel pronárodů vyrazil vpřed, vyšel ze svého místa, aby z tvé země učinil spoušť.

Jeremiáš 4, 6 – 7

Symbolika severu vystupuje v Písmu v několika pasážích Starého zákona. Zejména je pozoruhodné ustanovení obětiny býka mezi Bohem a Mojžíšem popsané v Třetí knize Mojžíšově 1, 11. Podle ČEP:

Porazí ho před Hospodinem při severní straně oltáře a Áronovci, kněží, pokropí jeho krví oltář dokola.

Starší překlady včetně např. Lutherova překladu do němčiny zaměňují slovosled „při severní straně před tváří Boží“, kde je zdůrazněno, že Boží tvář se nachází na severu.

Žalm 48, 1 – 2 obsahuje pozoruhodnou pasáž, odkud je patrné, že hora Sijón je polární horou a městem našeho Boha je myšlen Nebeský Jeruzalém:

Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha, na své svaté hoře. Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého Krále.

Žalm 48, 1 – 2

poznámky:

(1) A je rovněž zřejmé, že hlavním pramenem všech velkých tradic Západu není navzdory jazykovému příbuzenství Indie, nýbrž bájná země na Západě a její sekundární lokalizace v Egyptě a Babylónii. Židovská tradice, která napájela křesťanství i islám, podle sdělení Mojžíšových knih pochází z Egypta a Mojžíš sám obdržel podle starověkých mimobiblických pramenů vysoké kněžské vzdělání v Egyptě. V této souvislosti se obvykle zmiňuje i předobraz mojžíšovského rozestupu Rudého moře ve Westcarově papyru.

(2) Kromě „zázraků“, tedy magických schopností (charismat) některých proroků, patriarchů či apoštolů existují knihy a pasáže, kterým se symbolicky připisuje původ v předcházejícím lidském věku, tedy před kataklyzmatem oddělujícím současný temný věk od předchozích lidských věků. Jde zejména o Henochovy knihy, Mojžíšovy apokalypsy  a Knihu Strážců, nebo aspoň to, co se pod těmito názvy dochovalo do současnosti. Podobnou stálicí záhadologického bulváru jsou pasáže popisující řády „padlých andělů“, „bohatýrů dávnověku“ či „mužů pověstných“ (Gen. 6 podle ČEP), které, jak se zdá, odpovídají lidstvům předchozích věků a jim náležejícím kastám (tuto domněnku ztotožňující gibborim s Hyperborejci, pokud je mi známo, vyslovil jako první z moderních autorů Fabre D’Olivet).

(3) Tak jako z mimocírkevní strany existuje zbytečná a neopodstatněná nedůvěra v kanonické spisy (v to, že jsou skutečně autentické, nejstarší a bezrozporné), existuje z církevní strany zbytečná a neopodstatněná nedůvěra v určité gnostické pojmy, nacházející se hojně v Novém zákoně, a v apokryfní či předkřesťanské texty, které kanonické tradice (ano, těžko srozumitelným způsobem) doplňují.