René Guénon: Křesťanství a iniciace (1)

Mírně krácený pracovní překlad článku Křesťanství a iniciace Reného Guénona (Christianity & Initiation). Původní článek vyšel v anglickém překladu v r. 1954 jako součást sborníku Insights into Christian Esoterism (ed. Samuel Fohr). Poznámky pod čarou překládány přímo v textu.

russian_orthodoxy(…) Musíme se přiznat, že jsme nikdy neměli potřebu psát na toto téma zvláštní pojednání. Existuje k tomu několik důvodů, především téměř neproniknutelné nejasnosti zahalující vše, co souvisí s počátkem a ranými fázemi křesťanství, nejasnosti tak velké, že nemohou být, jak se nám zdá, dílem náhody, ale spíše zvláštního záměru – to je třeba mít na paměti v souvislosti s tím, co chceme dále vyložit.

Navzdory všem obtížím plynoucím z tohoto stavu lze konstatovat aspoň jednu věc, o které není pochyb, a kterou nepopírá ani nikdo z těch, kteří s námi sdílejí své poznatky. (…) Jedná se o skutečnost, že křesťanství na počátku nebylo pouhým náboženstvím a exoterní tradicí, kterou je dnes, ale bylo svými rituály a naukou v zásadě esoterní, tedy iniciační tradicí. Je to potvrzeno i skutečností, že v islámu je prvotní křesťanství chápáno jako taríqa, to jest iniciační „cesta“, a nikoliv jako šaría, společenský zákon adresovaný všem bez rozdílu. Skutečně, tato nepřítomnost byla později vyřešena přijetím „kanonického“ práva, které je ve skutečnosti jen adaptací starého římského práva, tedy něčím, co pochází zcela odjinud, a nikoliv rozvinutím něčeho, co by křesťanství původně samo obsahovalo. (V této souvislosti je mimochodem zajímavé, že i v arabštině slovo qanún převzaté z řečtiny označuje zákony přijaté z čistě podmíněných důvodů, jež nejsou součástí práva šaría ani tradiční legislativy.) Je zřejmé, že ani v Evangeliu samotném nenajdeme nic legislativního charakteru v pravém slova smyslu. Známé podobenství „co je císařovo, odevzdejte císaři“ je v tomto ohledu zvláště významné, protože na jeho základě křesťanství bylo schopno přijmout legislativu, jež je mu naprosto cizí. (…)

Z tohoto důvodu musela být prvotní křesťanská církev uzavřenou nebo rezervovanou organizací, kde přijetí nemohlo být udělováno všem bez rozdílu, ale pouze těm, kdo jsou kvalifikováni k přijetí iniciace platným způsobem v její „kristovské“ formě, přičemž nacházíme vícero indicií, že tomu tak i skutečně bylo, přestože tyto indicie jsou v dnešní době obecně nepochopené vzhledem k tomu, že moderní tendencí je víceméně vědomě esoterismus popírat, a tím i tyto náznaky zbavovat jejich skutečného významu.

Krátce řečeno, církev v té době byla organizací srovnatelnou s tím, co se v buddhismu označuje jako sangha, jež je obvykle přirovnávána k mnišskému společenství, přičemž přijetí do ní mělo povahu skutečné iniciace. Srovnání je vhodné aspoň z toho hlediska, že stejně jako mnišské řády nezahrnovala sangha celou společnost, v jejímž středu vznikla. (…) Důsledkem nelegitimního rozšiřování, které zapříčinilo jisté odchylnosti indického buddhismu, došlo i k negaci kastovního uspořádání. Buddha nehovořil o kastách v rámci uzavřené organizace, jejíž členové byly svázáni principem přesahujícím kastovní dělení, ale popírání kastovního dělení na celospolečenské úrovni bylo vnímáno z hinduistického hlediska jako formální hereze.

Nyní zde citujeme námitku, která je proti nám vznášena: Jestliže měly křesťanské rituály a zejména svátosti původně iniciační povahu, jak mohlo dojít k její ztrátě a jak se mohly stát čistě exoterními rituály? To by mělo být podle zmíněné námitky ve skutečnosti nemožné, ba úplně naopak, iniciační povaha je trvalá, neměnná, a nelze ji ztratit, a pokud ano, tak pouze do té míry, že shodou okolností a důsledkem vstupu většího množství nekvalifikovaných jedinců se to, co bývalo dříve efektivní iniciací, umenší na pouhou virtuální iniciaci.

Došlo zde ovšem k evidentnímu nepochopení. Iniciace, jak jsme již několikrát vysvětlili, má skutečně tu povahu, že ten, kdo ji získá, získá ji jednou provždy, a nemůže o ni přijít. Ale tato vlastnost se týká lidí, kteří jsou jejími držiteli, a nikoliv aktu přenosu duchovního vlivu nebo rituálů, které slouží pouze jako prostředek přenosu. Je zcela chybné zaměňovat jedno za druhé, což v konečném důsledku vede k tomu, že se jednomu přisuzuje úplně odlišný význam, a jsme si jisti, že jsme nikdy nenapsali nic, co by mohlo svádět k takovému omylu.

Naši oponenti ve snaze podepřít svůj názor namítají, že duchovní působení křesťanských svátostí je vykonáváno svatým Duchem, což je sice skutečně pravda, ale úplně mimo pointu. (…) Vždy jsme se snažili zdůrazňovat, že duchovní vlivy působí v exoterních i v iniciačních rituálech, ale považovali jsme za samozřejmé, že výsledné působení nikdy nebude v obou případech stejného řádu, protože pokud by tomu bylo jinak, rozdělení na obě vzájemně komplementární domény by nemělo smysl. Pokud by se působení Ducha svatého týkalo výhradně esoterní domény, protože pouze tato je skutečně transcendentní, pak bychom se ptali našich oponentů, kdo jsou tedy katolíci, podle jejichž nauky je působení Ducha svatého přisuzováno formulaci zcela jednoznačně exoterních dogmat?

Podobně nerozumíme tomu, proč by mělo být nepřípustné, aby duchovní vliv působící v křesťanských svátostech, jenž byl původně iniciačního řádu, neměl v jiných podmínkách (…) umenšit své působení na čistě náboženskou a exoterní doménu, takže jeho působení by bylo omezeno na čistě individuální rozvoj směřující ke „spáse“, a zároveň zajišťovat podporu co se týče vnější rituální stránky, neboť tyto svátosti byly ustanoveny samotným Kristem, a bez nich by nemohla být vůbec řeč o křesťanské tradici jako takové. Že toto by mohlo být skutečností, ne-li přesným popisem současného stavu věcí (ve skutečnosti trvajícího již docela dlouhou dobu), a že křesťanské svátosti již nemají v žádném případě svou iniciační povahu, musíme zvlášť zdůraznit. Je ovšem třeba nejprve zmínit, že zde existuje jistá významová nepřesnost, pokud bychom řekli, že svátosti „ztratily“ svůj iniciační charakter, jako by tomu bylo čistě náhodou, což si nemyslíme, protože muselo jít o přizpůsobení, které bylo navzdory neblahým důsledkům odůvodněné a dokonce nezbytné vzhledem k okolnostem místa a času.

konstantin.jpg

Svatý císař Konstantin a jeho matka Helena, ikona z hory Sinaj

Uvážíme-li stav západního světa v době, o které je řeč (tj. území ovládaná Římskou říší), lze si povšimnout, že pokud by křesťanství „nepokleslo“ do exoterní domény, byl by západní svět brzy na to zbaven veškeré tradice vůbec, protože tradice přetrvávající do té doby, zejména řecko-římské tradice, jež byly přirozeně dominantní, dosáhly takového stupně degenerace, že jejich konec byl předvídatelný. Je nutné poznamenat, že nyní mluvíme o západním světe jako celku s výjimkou elit, které nejenže stále rozuměly své vlastní tradici, ale navíc i udržovaly iniciační řetězec zasvěcováním do mystérií; tradice se tedy byla bývala mohla udržovat za velmi omezených podmínek, ale toto zkoumání by nás zavedlo příliš daleko od tématu. Nyní nás zajímají obyvatelé Západu jako celek, u nichž křesťanství nahradilo staré tradiční formy, jež v té době přežívaly v podobě pouhých pověr.

Tento „pokles“ křesťanství, jak znovu zdůrazňujeme, nebyl dílem žádné náhody nebo odchýlení, šlo naopak o skutečně prozřetelný akt, který zabránil tomu, aby Západ upadl do stavu srovnatelného s tím, v němž se nachází nyní. Ještě neuzrála doba k tomu, aby veškerá tradice ze světa zmizela, jak je tomu v moderní době. Bylo nutné uskutečnit „nápravu“, které mohlo být dosaženo pouze prostřednictvím křesťanství, ovšem za tu cenu, že ztratí svůj esoterní a uzavřený charakter, který původně mělo; toto „napravení“ nebylo prospěšné pouze pro obyvatele Západu, což je zřejmé, ale bylo i v souladu s cyklickými zákony, kdy běh dějin je nutně ovlivňován zásahy prozřetelnosti.

Je zcela nemožné přesně stanovit dobu, kdy se křesťanství změnilo v náboženství ve skutečném slova smyslu, tj. v tradiční formu vztahující se na všechny bez rozdílu. Je však v každém ohledu jisté, že v době Konstantinově a v době Níkajského sněmu šlo již o skutečnost, kterou měl Níkajský sněm jen „posvětit“, čímž zahájil éru dogmatických formulací sloužících jako čistě exoterní prezentace nauky. Konstantinovo „obrácení“ v téže době coby oficiální akt císařské autority bylo nepřímým přiznáním skutečnosti, že řecko-římská tradice je již mrtvá, přestože některé její pozůstatky mohly přežívat ještě relativně dlouhou dobu, postupně degenerovat, až nakonec úplně zmizely a byly označeny obskurním slovem „pohanství“. Tato změna znamenala také jistou nevýhodu, protože vtěsnat nauku do přesně definovaných a omezených formulací činí obtížnějším pochopit její hlubší význam dokonce i pro ty, kteří toho jsou schopni. A dále, pravdy esoterního řádu, nedosažitelné už z principu pro většinu lidí, mohly být od té doby prezentovány pouze jako „mystéria“ v lidovém významu tohoto slova, tedy jako něco, co se delší dobu obecně jeví jako nepochopitelné, ba jako věci, které není radno se vůbec snažit pochopit. Tyto nevýhody ale nebyly vzhledem ke zmíněnému obrovskému přínosu pro západní svět překážkou k ustanovení křesťanství coby tradiční formy a nezpochybňovaly legitimitu jeho tradiční exoterní podoby. A dále, přestože se křesťanství vzdalo své iniciační hodnoty, stále mohly v jeho jádru přežívat možnosti specifické křesťanské iniciace pro elity, které nebyly omezeny úzce exoterním světonázorem (…), což je ovšem jiná otázka, které se budeme věnovat později.

pokračování zde

René Guénon