René Guénon: Křesťanství a iniciace (3)

Mírně krácený pracovní překlad článku Křesťanství a iniciace Reného Guénona (Christianity & Initiation). Původní článek vyšel v anglickém překladu v r. 1954 jako součást sborníku Insights into Christian Esoterism (ed. Samuel Fohr).

Toto je závěrečný díl – předcházející díl zde.

baptism_christ

svatý Jan křtí Krista, ikona z Kréty, 17. století

Mezi křesťanskými obřady, přesněji řečeno svátostmi, které tvoří jejich nejpodstatnější části a které jsou nejpodobnější iniciačním rituálům, jejichž exteriorizace tyto svátosti představují – pokud tedy tyto obřady ve svých provopočátcích iniciační charakter měly – jsou takové, které lze přirozeně přijmout pouze jednou, což je především křest. (1) Dokud bylo křesťanské společenství iniciační organizací, představoval křest, skrze který je člověk přijat nebo lépe řečeno inkorporován do společenství, první iniciaci, tedy počátek nižších mystérií. Tuto skutečnost navíc potvrzuje i charakteristika křtu coby „druhého narození“, které se uchovala, přestože je již chápána jinak a poklesla do zcela exoterní úrovně. V této souvislosti dodejme, že obřad biřmování zřejmě označoval postup do vyšší úrovně a je velice pravděpodobné, že završoval dokončení „nižších mystérií“. Co se týká kněžského svěcení, které v současnosti pouze umožňuje vykonávat některé funkce, jedná se bezpochyby o „exteriorizaci“ kněžského zasvěcování, tedy vstupu do „vyšších mystérií“.

Abychom si uvědomili, že křesťanské obřady v tom, co můžeme nazvat sekundární fází křesťanství, již nemají iniciační charakter a jsou pouhými exoterními obřady, musíme uvážit zejména křest, od kterého se odvíjí vše ostatní. Navzdory „zahalení“, o kterém jsme mluvili dříve, aspoň víme o vysoké obezřetnosti, která provázela udělování křtu, a že ti, kdo jej měli obdržet, museli absolvovat dlouhou přípravu. Dnes je tomu ovšem úplně naopak a zdá se, že usnadnit přijetí této svátosti bylo všemi prostředky dohnáno až do extrému, protože křest je nejen udělován všem bez rozdílu a bez ohledu na kvalifikace a přípravu, ale může být dokonce udělen kýmkoliv, přičemž jiné svátosti může udělovat pouze kněz nebo biskup, kteří mají přesnou obřadní úlohu. Tento usnadňující přístup, umocněný navíc skutečností, že křest je udílen i novorozencům co nejdříve po narození (což pochopitelně vylučuje myšlenku přípravy úplně), si lze vysvětlit pouze radikální změnou v chápání křtu jako takového, v jejímž důsledku byl křest pochopen jako nepostradatelná podmínka „spasení“ a otevřen co největšímu možnému počtu jedinců, přestože původně byl něčím docela jiným. Tato představa, podle níž je „spása“, tedy hlavní smysl vše exoterních obřadů, spojen se vstupem do křesťanské církve, je prostě jen pouhým výsledkem jistého „exklusivismu“, jenž nedílně patří ke každému exoterismu jako takovému. Myslíme si, že by nebylo užitečné rozvádět tyto túvahy, protože je až příliš jasné, že obřad udělovaný novorozeným dětem, který vůbec nebere v potaz jakoukoliv kvalifikaci, nemůže mít hodnotu skutečné iniciace, ani pokud by byla zderukována na čistou potencialitu. V dalších úvahách se vrátíme k otázce, zda je možné dosáhnout prostřednictvím křesťanských svátostí virtuální iniciace.

Je třeba zmínit ještě jednu věc, která není úplně bez zajímavosti. V křesťanství, jak jej známe v současnosti, jsou narozdíl od původního stavu všechny obřady bez výjimky veřejné, každý jim může přihlížet, dokonce i těm, kde by mělo být aspoň teoreticky nějaké omezení, jako je ordinace kněžstva nebo konsekrace biskupů, nebo i ze stejného důvodu křest a biřmování. V případě iniciačního rituálu by to bylo nepřípustné, protože ty mohou být vykonávány pouze před těmi, kdo obdrželi tutéž iniciaci. Existuje očividná nesouměřitelnost mezí tím, co je veřejné a tím, co je esoterního a iniciačního řádu. Pokud bychom tento argument považovali za podružný, mohl by někdo, kdo nezná naše další argumenty, namítnout, že mohlo jít prostě o zneužití zapříčiněné jistou degenerací, která se v iniciačních organizacích někdy objevuje, aniž by se dotkla jejich podstaty. Ale my jsme jasně ukázali, že sestoupení křesťanství do exoterní domény nelze přisuzovat degeneraci a navíc jsme dostatečně jasně ukázali, že o iniciaci zde nemůže být řeč.

Pokud v křesťanství stále existovaly možnosti virtuální iniciace, jak si někteří představovali ve svých námitkách, a důsledkem toho ti, kteří obdrželi křesťanské svátosti či aspoň samotný křest, nemusejí hledat už jakoukoliv jinou formu iniciace, jak si potom vysvětlit existenci specificky křesťanských iniciačních organizací, které bezpochyby existovaly ve středověku, a co mohlo být jejich skutečným smyslem, jestliže by šlo v tomto smyslu jen o zbytečné opakování křesťanských obřadů? (2) Dalo by se namítnout, že křesťanské svátosti nabízely jen zasvěcení do „nižších mystérií“, takže ti, kdo chtěli jít hlouběji a hledali přístup k „vyšším mystériím“, museli hledat iniciaci jinde. Na druhou stranu je velice nepravděpodobné, že by každý, kdo poté vstoupil do těchto organizací, byl kvalifikovaný dosáhnout do vyššího řádu, a o opaku svědčí již samotná existence křesťanského hermetismu, neboť hermetismus již z definice zahrnuje „nižší mystéria“, nemluvě teď přitom vůbec o cechovních iniciacích, které patří do téže domény, a které dokonce i v případech, kdy je nelze nazvat skutečně křesťanskými, stále vyžadovaly po svých členech v křesťanském prostředí  odpovídající exoterní praxi.

Musíme nyní předejít ještě jednou chybnou úvahu. Někdo by si mohl myslet, že pokud křesťanské svátosti  již nemají iniciační kvalitu, nemohou mít ani žádný iniciační efekt. (…) Pravdou je, že svátosti samy o sobě skutečně nemohou mít takový efekt, jestliže je jejich působení vyhrazeno exoterní doméně. Ale je třeba vzít v úvahu ještě jinou věc; kdekoliv existují iniciace vycházející z určité tradiční formy, jejíž základ je čistě exoterní, mohou být tyto exoterní obřady určitým způsobem přeneseny do vyššího řádu, kde mohou sloužit jako podpora iniciačnímu dílu, přičemž jejich efekt už nebude omezený na čistě exoterní doménu, jako je tomu v případě většiny věřících téže tradiční formy.  V tomto ohledu není křesťanství jiné než ostatní tradice, jestliže zde je nebo lépe řečeno byla specifická křesťanská iniciace; stačí porozumět tomu, že iniciační užívání exoterních obřadů je velmi vzdálené potřebě po skutečném zasvěcení a nemůže jej v žádném případě nahradit. Iniciační užívání exoterních obřadů předpokládá již obdrženou iniciaci jako nutnou podmínku, což nelze obejít ani v případě mimořádného nadání jedince. Vynechat tuto podmínku by vedlo nanejvýše k mysticismu, což je něco, co ve skutečnosti spadá stále jen do domény náboženského exoterismu.

Z toho, co jsem řekli, se dá snadno pochopit, jak to bylo ve skutečnosti s některými jedinci ve středověku, kteří po sobě zanechali inspirované iniciační spisy, a kteří jsou dnes považováni za pouhé „mystiky“ prostě proto, že není znám vhodnější termín, ale kteří byli ve skutečnosti někým úplně jiným. Nelze předpokládat, že u nich došlo ke „spontánní“ iniciaci nebo že šlo o výjimečné případy, u nichž se uskutečnily možnosti virtuální iniciace působící v křesťanských svátostech. Nelze to předpokládat aspoň pokud zde byla možnost řádného spojení s jednou z existujících iniciačních organizací působících v této době, často pod pláštíkem náboženských řádů nebo jako součást náboženských řádů, kterými ovšem v žádném případě nebyly. Toto téma nebudeme rozvádět, protože bychom mohli natahovat naše pojednání do nekonečna, zmíníme pouze jden bod, a sice fakt, že „mysticismus“ se zrodil v době, kdy tyto iniciace zanikly nebo se staly natolik nepřístupnými, aby poskytly skutečně iniciační možnosti rozvoje. Tyto dvě věci spolu zdá se úzce souvisejí. Nemyslíme si, že by nakonec zanikly úplně všechny formy křesťanské iniciace, protože máme důvod věřit tomu, že z nich něco přežilo dokonce do současnosti, ale buď v tak vyhraněných podmínkách, že jsou prakticky nepřístupné, nebo, jak uvidíme později, v jiných větvích křesťanství než je římsko-katolická církev.

To, co jsme dosud řekli, platí výhradně o římsko-katolické církvi, a je skutečně pozoruhodné, že ve východních církvích nikdy neexistovalo nic jako „mysticismus“ v tom slova smyslu, jak byl chápán v západním křesťanství do 16. století. To nás přivádí k domněnce, že v těchto církvích musela existovat jistá forma iniciace, o které jsme mluvili. A zdá se, že to je přesně případ hésychasmu, jehož iniciační charakter je nepochybný, přestože v moderní době tak jako i v ostatních případech z velké části vymizel, což je přirozeným důsledkem všeobecných podmínek našeho věku, kdy se iniciace může uchránit pouze tak, že bude velmi málo známa, nebo se prostě uzavře, aby unikla degeneraci. V hésychasmu iniciace v nejužším slova smyslu sestává v podstatě z řádného předávání jistých formulí, což je srovnatelné s předáváním manter v indické tradici a předáváním wird v islámských turúq. Zahrnuje také kompletní „techniku“ invokace coby práce na nitru jedince, což je metoda zcela odlišná od exoterních křesťanských obřadů, přestože v nich tato metoda může nacházet podporu (…) V tomto ohledu je zajímavé, že tyto invokace se označují řeckým slovem mnémé, „paměť“ či „vzpomínka“, což je přesný ekvivalent arabského slova dhikr. Omezili jsme se pouze na několik souhrnných poznámek. Pokud hésychasmus v současnosti ještě existuje, zdá se nám možné najít v tomto směru nějaká vysvětlení týkající se křesťanské iniciace, která ale již bohužel patří minulosti.

Docházíme k závěru, že křesťanství navzdory svým iniciačním počátkům není v současnosti ničím jiným než náboženstvím, tj. výhradně exoterní tradicí, a nenabízí jiné možnosti než jakékoliv jiné náboženství. Dokonce ani samo sebe nepovažuje za cokoliv vyššího, neboť v něm samém není zmínky o ničem vyšším než o  spáse. Iniciace by na něj musela být teprve zpětně aplikována, a v normálním případě by tomu tak také bylo, aby byla tradice kompletní a obsahovala jak esoterické tak i exoterické aspekty. Ale iniciace v současnosti v křesťanství neexistuje, aspoň ne v jeho západní formě. Je v každém případě jasné, že dodržování křesťanských exoterních obřadů vede ke spáse“, což je také to jediné, na co může v současnosti většina lidí legitimním způsobem dosáhnout. Ale co mají dělat v takových podmínkách ti jedinci, pro něž slovy jistých mutasawwufín „Ráj není ničím jiným než vězením“?

René Guénon

poznámky:

(1) „Iniciačními rituály“ zde máme na mysli ty obřady, jejichž skutečným záměrem je přenos iniciačního vlivu; je samozřejmé, že kromě těchto obřadů existují ještě jiné, které jsou vyhrazeny pro elity, jež iniciaci již předtím obdržely. Lze v této souvislosti zmínit, že například eucharistie byla původně iniciačním rituálem v tomto smyslu, nikoliv iniciací jako takovou.

(2) Obáváme se, že pro mnohé přáve toto může být hlavním motivem, který je přesvěčuje, že si křesťanské obřady udržely iniciační hodnotu. Přáli by si podstoupit všechny iniciační vazby v tomto duchu a následně tvrdit, že získali řádné výsledky, ačkoliv sami uznávají, že získat nějaké výsledky v současných podmínkách je spíše výjimečné. Každý z nich by se mezi těmito výjimkami ovšem rád viděl. Je samozřejmé, že jde pouze o politováníhodnou iluzi.