Je ochrana přírody konzervativní téma?

engelsNa první pohled je ochrana „přírody“ se svými kořeny v německém romantismu a jeho periodicky přicházejícími obavami o znečištění němectví – nejprve německého jazyka, posléze německého křesťanství, německé krve, nejnověji německého lesa – konzervativní téma par excellence. V praktickém životě jde ochraně přírody o zachování něčeho, co se nám líbí a co má pro nás estetický a citový význam. Kytičky, kopečky, zvířátka a tak.

Narozdíl od svého předchůdce z přelomu 19. a 20. století uzavřela část ochránců přírody pakt s ideologií pokroku a multikulturalismem. V tu chvíli se dostala do poměrně složité situace, kdy je třeba zdůvodnit, podle jakých kritérií rozděluje organismy na ty, které je třeba ochraňovat, a ty, které je třeba zlikvidovat. V zásadě přitom nedovede úspěšně odůvodnit, proč zasluhuje ochranu evropský listonoh, zatímco evropský člověk nikoliv. Prostředky k ochraně bílého kakadu jdou do závratných sum, zatímco prostředky na ochranu bílého člověka – pokud by někdo něco takového navrhl – by byly vnímány jako odpudivá připomínka apartheidu. Polochcíplý lední medvěd či panda mají potenciál mobilizovat masy, skutečně ohrožení živočichové jako křísi či mizející perleťovec maceškový dojímají pouze entomology, vyhynulé bakterie černého kašle (nebo poslední exempláře nordické rasy vyskytující se ještě tu a tam v severní Evropě) vůbec nikoho. Že v ochraně přírody hrají roli zejména estetická kritéria jako proporce hlavy a počet nohou není špatně, ale musí se to umět říci. Úhelným kamenem ochrany přírody je člověk sám a jeho vlastní libost.

Ekologie ve své zlidovělé, ne-li přímo zdivočelé formě je na hony vzdálená stejnojmennému vědnímu oboru a spadá spíše do kategorie oscilující řádově někde na škále mezi okrašlovacími spolky a pseudonáboženským militarismem. Nadto, různá zalesňování, rekultivace a revitalizace jsou obvykle posledním hřebíčkem do rakve skutečně ohroženým druhům, neboť krajinné prvky, které máme tendenci vnímat jako ošklivé („do přírody nepatří“) – průseky pro elektrické vedení, odkaliště tepelných elektráren, vápencové lomy, dělostřelecké dopadové plochy, uhelné výsypky – mají z hlediska biodiverzity mnohdy naprosto klíčový význam (už proto, že převážná většina všech kriticky ohrožených druhů u nás je vázána na kulturní bezlesí).

Prvoplánová odpověď, že je třeba chránit ty druhy, které jsou původní, a likvidovat ty nepůvodní, se potýká s identickými námitkami.

Protože již pojem druhu je sám o sobě problém a jeho klasické definice vyvolávají víc otázek než odpovědí.

Je dokonce v rozporu s evolucionismem jako takovým a je paradoxní, že zakládající dílo evolucionismu v biologii O původu druhů na základě přírodního výběru… (1) zachycuje vznikání něčeho, co v principu samo vyvrací; Darwin si tento paradox uvědomoval. Evolucionisticky chápaná příroda plodí pouze individua, žádné druhy. Biologové by se zřejmě cítili rozpačitě, pokud bychom je obvinili z platonismu či tomismu – víry v reálnou existenci idejí či víry v esenci. Domnívají se, že dělají taxonomii, ve skutečnosti třídí nadpozemské ideje jako děti autíčka podle barvy a počtu kol.

Tato skutečnost také vrhá nové světlo na problematiku biodiverzity, především staví mimo hru pojem biodiverzity měřené nesmyslným „počtem druhů“. Nehledě na to, že způsob, jakým se druhy „počítají“ je sám metodicky stěží uchopitelný, asi jako bychom chtěli měřit kulturní diverzitu počtem kebabů a vietnamských večerek – žel, děje se to – a to je kebaby navíc aspoň teoreticky možné nějak kvantifikovat.

Pojem původní druh je obdobou romantického hledání pravlastí národů, jazyků, kultur a civilizací, pozemského ráje a zlatého věku lidstva, které zákonitě vyvolává otázku: I kdyby pravlasti jednotlivých jsoucen byly skutečně nalezeny, kde se v nich tato jsoucna vzala? Netřeba připomínat, že podnebí, půdy a biosféra jsou dynamické a proměnlivé systémy – chceme-li dělit druhy na původní a nepůvodní, je nutné stanovit určitou libovolnou časovou hranici, v jakém stavu chceme krajinu či biosféru mít, tedy jaké druhy (nebo funkční celky) jsou v ní žádoucí a jaké ne. Všechny druhy, které postupně zaplňovaly a utvářely naši krajinu v raném holocénu po skončení ledové doby odněkud přišly, jsou tedy svým způsobem nepůvodní a s blížícím se glaciálem buď vyhynou nebo opět odejdou někam jinam, kde budou také „nepůvodní“ a tím pádem coby invazivní potvory zralé k likvidaci. V podstatě jediným „původním druhem“ je stromatolit, který sedí na svém místě od počátku světa, ale není to zrovna něco, kvůli čemu bychom zakládali národní parky.

Poptávka po ochraně původního je rovněž uplatňována velmi selektivně. Čteme-li oficiální stanoviska České botanické společnosti k ochraně původních druhů rostlin, připadáme si jako na konferenci anti-imigračního hnutí: „Nově zavlečený nepůvodní genotyp vstupuje do složitých dynamických systémů, čímž se nastartuje komplikovaná síť změn, jejichž důsledky nikdy nemůžeme předem odhadnout. (…) Dochází k hybridizaci a genetické erozi. To narušuje původní genofond populace, vlastně se vysazením nového genotypu ničí genotyp původní. V případě ohrožených druhů jsou tak ničeny místní genotypy, které by právě měly být chráněny. Při hybridizaci může navíc vzniknout i nový agresivní genotyp, který vytlačí jak původní rostliny, tak ty vysazené. (…) S nepůvodní rostlinou může být na lokalitu nevědomky zavlečen také patogenní mikroorganismus, který může oslabit nebo zcela vytlačit místní rostliny. (…) Nové rostliny na lokalitě často narušují konkurenční vztahy. (…) Šíření vysazeného druhu může mít i charakter invaze.“ (Kaplan 2008, 98) Idea původních a nepůvodních druhů by jen velmi těžko zdůvodňovala, proč je pogrom na netýkavku ve středních Čechách společenství rostlinnému prospěšný, zatímco pogrom na přistěhovalé Romy v severních Čechách společenství lidskému škodlivý.

Představuji si, že takové zdůvodňování by se chopilo etiky lidských práv. Bylo by nutné se ptát, kým je člověk, a zda jsou etické normy vztahovatelné na každého člověka. Pokud hovoříme o každém, předpokládáme tím kritérium, které tuto množinu definuje a oddělí od ostatních (Kdo jsou všichni?) – toto kritérium je esence a vnáší esencialismus zpět do hry se všemi jeho důsledky. Kdyby v imigrační vlně přišel do Evropy z hlubin indonéských pralesů také floreský člověk či homo erectus, byl by tento nositelem lidských práv a předmětem sociálního systému, nebo by byl chován v zoologické zahradě vedle orangutanů, podobně jako byli v 19. století v Hamburku chováni v zoologické zahradě Somálci a Eskymáci?

Jiné zdůvodňování, proč se etické normy mají vztahovat pouze na jeden zvláštní „druh“, by se odvíjelo přibližně v argumentační linii, že člověk není součástí přírody, protože se z přírody „vydělil“ – rozumem, artefakty, svobodnou vůlí atd. Nastínit problematiku každé z těchto antropologických škol by si ovšem vyžádalo celou kapitolu.

Naznačme jen na příkladu teorie artefaktů profesora Neustupného, že i tyto linie spějí k esencialismu, nechtějí-li skončit v kruhu. „Teprve tvořením a konzumací artefaktů se člověk stává člověkem.“ (Neustupný 2005, 37) „Člověk vznikl a rozvíjí svou existenci kumulativním vytvářením artefaktů.“ (Neustupný 2005, 38) Mohli bychom se autora ptát, proč se pak nestal člověkem také bobr kanadský, lemčík novozélandský, mravenec rodu atta nebo včela medonosná, která tvoří a konzumuje (abychom vyhověli i druhé podmínce) artefakty tak složité, že je člověk umí jen stěží napodobit. (2) Jedná se tady vlastně o aktualizaci Engelsovy stati Podíl práce na polidštění opice (1896), které se němečtí a zejména rakouští biologové vysmívali již před sto lety. Engelsovi žáci si na výše zmíněné námitky zvykli odpovídat, že přece nemá smysl mluvit o práci (vytváření artefaktů) u jiného druhu, než je člověk. Tím se ovšem ocitáme v kruhu: člověk je člověkem proto, že pracuje, přičemž práce je prací tehdy, když ji vykonává člověk. Obě jsoucna se vzájemně konstituují. (3)

Přestože městský občanský aktivista rád volá po „divokosti“ (sám značně domestikovaný), obvykle jeho oku nejlépe vyhovuje velkoplošně kultivovaná barokní krajina, kterou si idealizujeme ve filmových pohádkách posledních dvaceti let. Ve skutečnosti je otázka, zda chceme mít z Křivoklátska barokní, anglický, francouzský, národní nebo jurský park, čistě otázkou estetických priorit.

psáno 2016 coby školní cvičení v době studia přírodních věd

Poznámky:

(1) Evolucionismus pronikl do biologie z jazykovědy, zatímco přírodní výběr z malthusiánské ekonomie.

(2) Mravenec atta disponuje dokonce vlastním neolitickým balíčkem s celou řadou domestikantů.

(3) Proč je to nelogické? Protože stejně jako u Aristotelova kauzálního kruhu jeden konstituent současně a ve stejném ohledu je i není. Poučená marxistická antropologie si osvojila úhybný manévr: Bobr nepracuje, pouze práci napodobuje. Rozhodne-li se bobří nebo jinou hráz postavit člověk, koná práci nebo ji pouze napodobuje? Co se v tom druhém případě změnilo? Chtějme vědět, čím se liší práce od napodobování práce, a v ten okamžik jsme zpátky v kruhu.

Literatura:

Kaplan, Z. 2008: Rizika spojená s vysazováním nepůvodních druhů rostlin do přírody a posilováním populací ohrožených druhů . Živa 6, 98 n.

Neustupný, E. 2005: Teorie archeologie. Plzeň.