Category Archives: Lidová tradice

Strom Peridexion

V Indii je strom, který se nazývá Peridexion. Jeho ovoce je nejsladší ze všech, lahodné a velmi prospěšné. Tento strom poskytuje potravu holubicím, které na něm hnízdí a radují se z něho. Nachází se zde ovšem i had, který je nepřítelem oněch holubic. Had se ale stromu bojí a nemůže se přiblížit k holubicím ani k jeho stínu. Když se stín šíří podél západní části stromu, odplazí se had na východní stranu a naopak. Když se ale holubice vzdálí ze stínu stromu, had ji najde a zahubí.

Strom představuje Otce všech, dřevem je Kristus. Dřevo je strom života všem, kdo se jej drží [1], a který dává své ovoce v pravý čas [2]. Stín stromu je Duch svatý: „a moc Nejvyššího tě zastíní.“ [3] A dále: „Ochraňuj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel.“ [4] Tedy i my, pokud se držíme moudrosti, pojídáme ovoce Ducha, kterým je láska, radost, pokoj [5], jsme zastíněni stromem života. Pokud ale zbloudíme do temnoty, totiž k smilstvu, necudnosti, hrabivosti a zlé touze [6], přichází k nám Ďábel, neboť nejsme u stromu života, a lehce nás chytí. Proto také pravil svatý Pavel, který toto poznal: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ [7]

Tak krásně hovořil physiologus o stromě jménem Peridexion.

perindeus

Strom Perindens, vlevo Oxford Bestiary (13. století), uprostřed Aberdeen Bestiary (13. století), vpravo Bestiary Harley (12. – 13. století) Zdroj: http://www.bl.uk/manuscripts/Viewer.aspx?ref=harley_ms_4751_fs001r

poznámky: Celý příspěvek

Hérodotovi lidožraví mravenci

„Za územím Indů je písečná poušť. V té poušti jsou v písku mravenci menší sice než psi, ale větší než lišky; i u perského krále je jich několik, které tam ulovili. Tito mravenci si budují doupata pod zemí a vynášejí písek na povrch právě tak a stejným způsobem, jako to dělají mravenci v Řecku. Také se jim velice podobají. Vynesený písek je zlatonosný. Indové jsou pro ten písek do pouště posíláni. (…) Když Indové dorazí s pytlíky na místo, naplní je a co nejrychleji se ženou zpátky. Mravenci je ihned ucítí a pronásledují je. Rychlostí se jim nevrovná žádné jiné zvíře, takže kdyby nezískali Indové náskok, dokud se mravenci shromažďují, neunikl by z nich nikdo.“

Hérodotos, Dějiny III, 102 – 105  (5. stol. př. Kr.)

„Kapitán Ismáílawajh mi vyprávěl, že na výšinách země černochů jsou zlaté doly, ale země je tam písčitá, drobivá – většina kovů se nalézá v takové půdě -, a že tam lidé kopou, hledají zlato a přitom někdy narazí na vrstvu protkanou průchody jako v mraveništi, kde se na ně vyrojí plno mravenců velikých jako kočky. Rozsekají je na kusy a jedí je.“

Buzurg ibn Šahrijár, Divy a záhady Indického oceánu  (10. stol.)

„Když nastal jasný den, začali veslovat směrem k té zemi. Právě když metali los, kdo z nich půjde na břeh, přilezla k nim po pobřeží veliká hejna mravenců, z nichž každý byl velký jako hříbě. To, oč mravenci usilovali, bylo pozřít posádku i její člun, a tak plavci prchali po tři dny a tři noci pryč.“

Plavba člunu Máeldúinova  (10. stol.)

 

Mílovské legendy

Pověsti o Tuatha Dé Danann byly předlohou pro elfy J. R. R. Tolkiena

Pověsti o Tuatha Dé Danann byly předlohou pro elfy J. R. R. Tolkiena

Mílovské legendy (Milesian legends) jsou staré irské příběhy sestavené ve 12. století podle žánru trójské legendy, které dovozují původ Irů a Skotů ke králi Mílovi (Milesius) ze Španělska, jehož synové dobyli Irsko 1500 let před Kristem. Mílovské legendy jsou obsaženy téměř ve všech podáních tradiční historie. Jednotlivá podání se ale ovšem neshodují, některá jsou podstatně odlišná. Jedna z variant mílovských legend pochází z Knihy o dobývání Irska. Celý příspěvek

Severské stopy v Čechách

Podle některých romantických názorů z druhé poloviny 19. století, které byly zpopularizovány působením bratří Grimmů (v našem prostředí je nalezneme např. u Karla Jaromíra Erbena), představují horští démoni a strašidla pokleslé podoby předkřesťanských bohů a lidové pohádky jsou autentickým projevem předkřesťanského náboženství.

Krakonoš (starší je německé jméno Rübezahl), o němž nejstarší prameny z 16. století hovoří jako o potulném mnichu a horském podzemním duchovi, na sebe vzal v mladších lidových představách podobu připomínající boha Wotana (Odina). Vnější podobnost mu dodává pseudo-tyrolský kroj (Krkonoše byly kolonizovány v 16. a 17. století horaly z jižní části Alp), nicméně podobnost mezi Krakonošem a Odinem není zcela prvoplánová, jak se na první pohled jeví. Celý příspěvek

Gruzínští Svanové

Následující zkrácená ukázka z knihy německého cestovatele Gottfrieda Kirchnera (2000: Terra X, Výpravy do neznáma 2, Praha, str. 62 – 70) o národě Svanů žijících v horách v současné Gruzii. Svanský jazyk patří ke kavkazským jazykům a není příbuzný indoevropským, ale existují fascinují paralely mezi svanskou a slovanskou (indoevropskou) tradicí: domácnost chrání bílý had, uctívání dubu a svatého Jiří (Perun Veles), přítomnost solárních, olympských symbolů berana, beraních rohů a slunce. Celý příspěvek

Staré litevské písně

Dr. Martin Lings (1909 - 2005)

Dr. Martin Lings (1909 – 2005)

Překlad článku z r. 1969, jehož autorem je šajch Abú Bakr Sirádž ad-Dín, vlastním jménem Martin Lings (1909 – 2005), jenž patřil k úzkému kruhu spolupracovníků Reného Guénona během pobytu v Káhiře.

Litevština je nejstarší, to znamená svou formou nejarchaičtější ze všech živých indoevropských jazyků. (1) Stále si zachovává složitost srovnatelnou se sanskrtem a klasickou řečtinou. Pro toto „opoždění ve vývoji“ podávají učenci sympatizující s progresivismem a evolucionismem různé historické a geografické důvody, ale nemůže být pochyb o tom, že přímý důvod, proč se tento jazyk tak pozoruhodně uchránil před úpadkem, je ještě velmi nedávná přítomnost hluboce zakořeněné ústní tradice, natolik živé a silné, že dokázala zastoupit většinu funkcí literatury. Celý příspěvek

O pravěkém symbolu arijské rasy

lechler-joergPřetisk článku z časopisu Vlajka vydávaného mezi lety 1928 až 1943. Tzv. lid „páskové kultury“ je „kultura s volutovou keramikou“ neboli „kultura lineární keramiky“, která je dnes ovšem datována do neolitu – do 6. tis. př Kr. a nikoliv třetího. Na neolitické keramice se v celé Evropě svastika (zde nazývaná „sekáčový kříž“) hojně vyskytuje.

Podle novějších názorů archeologů a badatelů byla střední Evropa a tím též české země nejstarší ohniskem nordické rasy, k níž patříme i my. Také však prastarý symbol arijské rasy – sekáčový kříž (obr. 1) – byl původně slunečním znakem, jímž i praobyvatelé našich zemí (t. zv. lid „páskové kultury“) ozdobovali různé předměty denní potřeby i šperky, ozdoby a pod. Badatel Dr. Jörg Lechler v knize „Vom Hakenkreuz“ popisuje cestu tohoto symbolu od nejstarších dob do různých končin světa. Celý příspěvek

Posvátné háje Baltů

Článek, který vyšel v anglickém jazyce v estonském časopise Folklore (42), a který se věnuje posvátným hájům dávných Baltů ve zkráceném českém překladu. Jmenuje se Posvátné háje Baltů: ztracená historie a současný výzkum a jeho autorem je litevský archeolog Vykintas Vaitkevičius z univerzity v Klaipėdě.

Uctívání stromů má některé důležité aspekty: bohové spojovaní se stromy,  „pohlaví“ stromu podle litevského světonázoru, vztahy mezi člověkem a stromem v závislosti na věku staršího z nich (který se mění ve vší úctě ke společenskému postavení jednotlivce). Někteří velmi dobře znají například dub a lípu, které představují boha hromovládce (litevsky Perkūnas, lotyšsky Pērkons) a bohyni osudu (litevsky i lotyšsky Laima). Známá pohádka Eglė, královna užovek byla zaznamenána v mnoha verzích v Litvě i Lotyšsku. Hlavní postavou příběhu je je matka jménem Eglė, která se promění ve smrk, její tři synové v dub, břízu a jasan, z dcery se stane osika. Manželem Eglė byl Žilvinas (litevské žilvytis, vrbový proutek). Zvláštní význam tohoto mytologického vyprávění je ale pro současné vědce navzdory veškerému úsilí stále mlhavý. Celý příspěvek

Běloruská etnogonická tradice ve světle védské podvojné mytologie

V první polovině 19. a na začátku 20. stol. byly v severním Bělorusku zaznamenány varianty dosti originální etnogonické tradice, která tehdy nebyla známa ani východoslovanským ani baltským sousedům Bělorusů [Barszczewski 1845; Tyszkiewicz 1847; Dmitrijev 1869; Romanov 1891]. Zvláštní pozornost si zasluhuje varianta zapsaná v roce 1925 Bělorusy v  Latgale a publikovaná v rižském časopise Hlas Bělorusa [Hlas Bělorusa, 1925; Legendy a tradice 1983: 78-79].

Z ústního podání se počíná odvíjet líčení kosmogonického procesu: z prapočátečního stejnorodého živlu, vody, se za působení nebeského ohně objevuje Země a vše, co je na ní. Objevuje se i první člověk, jehož jméno je kníže Baj (s variantami Boj nebo Buj). Baj měl dva psy, kteří se jmenovali Stavry a Gavry. S nimi chodil Baj na lov. Když Baj zemřel, psi připadli jeho synovi Bělopolovi. Po smrti psů byla jejich památka zvěčněna v každoročním svátku Stavrovských dědů, který se v severním Bělorusku slaví dodnes, obvykle v předvečer Zelených svátků, Sjomuchy (bělorusky Сёмуха). V tento den se duše psů přivolávají rituální formulí: Ставры, Гавры, гам, приходите к нам!“ („Stavry, Gavry, gam, přijďte k nám !“) Celý příspěvek

Doklady náboženských tradic doby bronzové

Chrámy doby bronzové

Mezi příklady skutečných kultovních míst severní a střední Evropy lze jmenovat dřevěný svatostánek z Bargeroosterveld v Nizozemsku a kultovní lokality z Westerhold-Terheide či Wiesens v jižním Frísku, které připomínají Stonehenge či srovnatelné kamenné a dřevěné monumenty (woodhenges) jižní Anglie  (obr. 1). Jako i u jiných kultovních lokalit tohoto druhu, tak i zde vede alej dvojitých řad sloupů dále ke sloupovému kruhu. Ten obklopuje jeden nebo více hrobů. Ve Westerholtu je hrob se skrčencem datován do konce eneolitu  a počátku doby bronzové. Celý příspěvek