Category Archives: Pokrok & modernita

Řídit všechno jako firmu

liberteUzurpaci politické moci podnikateli někteří předvídali už před deseti lety – nejde konkrétně o nástup Andreje Babiše, ale obecně figur s podobným politickým programem vyjádřeným zkratkovitě Mussoliniho programovým heslem „chceme vládnout“ a „řídit stát jako korporaci“. Upozorňoval na to už dávno například můj kamarád Dušan z Přírodovědecké fakulty UK. Jednoho dne přišel o práci v oddělení experimentální molekulární chemie s odůvodněním, že oddělení je víceméně závislé na grantech, nemá smlouvy s podnikateli a poznatky získané z experimentů nemohou firmy bezprostředně zhodnotit.

Řídit všechno jako firmu se zřetelem na bezprostřední finanční zhodnocení – od katedry chemie přes jednotlivé resorty až po stát jako celek – je idea, která v posledních deseti, patnácti letech proniká stále citelněji do praktického života. Je pouze otázkou času, kdy se objeví teorie, které z metod inženýrské ekonomie udělají politický program. A oligarchové, kteří jej uvedou do praktického života. Celý příspěvek

Balistická křivka českého nacionalismu

1848_praha_2

Česká národní garda na barikádách r. 1848 v Jiráskově Filosofské historii

Vynikající rumunský spisovatel a religionista Mircea Eliade v polovině 20. století postřehl, že řada moderních ideologií – zejména těch totalitních – má silně mytologické rysy a v moderních společnostech tyto ideologie hrají roli, kterou mělo v tradiční společnosti náboženství. Některé z nich, například marxismus, tuto skutečnost vášnivě popírají a hlásí se k „vědeckému světovému názoru“, čímž v podstatě chtějí říci, že jsou tím „opravdovým“ mýtem, podobně jako staroárijské náboženství se samo přirozeně považuje za védu = vědu, zatímco starší indické tradice jsou pro něj pouze jakési temné pověry a uctívání šišna dévy. Jiné ideologie, například nacionalismus, se k mýtu hlásí vědomě. Nikoliv náhodou, jak poznamenal Stanislav Komárek, se hlavní knižní dílo německého nacionálsocialismu jmenuje Mýtus dvacátého století. V podstatě také není náhodou, že ještě předtím, než německý nacionalismus ovládl mnichovské pivnice, ovládl německé katedry archeologie, tedy oboru, který si po ústupu náboženství z veřejného života nárokuje monopol na produkci etiologických mýtů. Ostatně rumunský fašismus, který byl vymyšlen na katedře filosofie v Bukurešti, a jehož byl Eliade jedním z čelních představitelů, byl přímo esencí mytologičnosti. Celý příspěvek

Uctívání škrpálů

Ve svém aktuálním zaměstnání občas překládám posvátné texty do němčiny. Ne jako svého času doktor Faust, já překládám Písmo svaté moderního člověka – popisky k módnímu zboží. Lid se niterně touží obklopit a obalit co největším počtem těchto posvátných kultovních předmětů. Posvátné, to znamená totéž co mocné, viděno očima eliadovské religionistiky, „archaický člověk se snaží žít pokud možno co nejvíce v intimitě posvátného“. Celý příspěvek

Encyklopedie archeologie

Databáze. Databáze v archeologii je odrazem víry, že člověk a stopy po jeho minulosti jsou neproblematicky převoditelné na čistě kvantitativní měřítka. Tyto lze pak neomezeně a stále rafinovaněji zpracovávat prostřednictvím formalizovaných metod převzatých ze statistiky (těmi jsou především faktorová syntéza a vektorová analýza) a jejich pomocí řešit filosofické otázky lidské identity, existence obecného mravního zákona, vzniku společnosti a d. Celý příspěvek

Je ochrana přírody konzervativní téma?

engelsNa první pohled je ochrana „přírody“ se svými kořeny v německém romantismu a jeho periodicky přicházejícími obavami o znečištění němectví – nejprve německého jazyka, posléze německého křesťanství, německé krve, nejnověji německého lesa – konzervativní téma par excellence. V praktickém životě jde ochraně přírody o zachování něčeho, co se nám líbí a co má pro nás estetický a citový význam. Kytičky, kopečky, zvířátka a tak.

Narozdíl od svého předchůdce z přelomu 19. a 20. století uzavřela část ochránců přírody pakt s ideologií pokroku a multikulturalismem. V tu chvíli se dostala do poměrně složité situace, kdy je třeba zdůvodnit, podle jakých kritérií rozděluje organismy na ty, které je třeba ochraňovat, a ty, které je třeba zlikvidovat. V zásadě přitom nedovede úspěšně odůvodnit, proč zasluhuje ochranu evropský listonoh, zatímco evropský člověk nikoliv. Prostředky k ochraně bílého kakadu jdou do závratných sum, zatímco prostředky na ochranu bílého člověka – pokud by někdo něco takového navrhl – by byly vnímány jako odpudivá připomínka apartheidu. Polochcíplý lední medvěd či panda mají potenciál mobilizovat masy, skutečně ohrožení živočichové jako křísi či mizející perleťovec maceškový dojímají pouze entomology, vyhynulé bakterie černého kašle (nebo poslední exempláře nordické rasy vyskytující se ještě tu a tam v severní Evropě) vůbec nikoho. Že v ochraně přírody hrají roli zejména estetická kritéria jako proporce hlavy a počet nohou není špatně, ale musí se to umět říci. Úhelným kamenem ochrany přírody je člověk sám a jeho vlastní libost. Celý příspěvek

O smyslu klasického vzdělání

Pro klasickou humanitní vzdělanost byl příznačný jistý normativní logocentrismus, to znamená umístění jazyka a jeho elitních literárních projevů do středu hodnotového života společnosti. Jedním ze smyslů čtení klasických textů a neustálých gramatických rozborů (noční můry mnohých pamětníků) nebylo samoúčelné trápení ducha, ale představení žádoucích historických a literárních vzorů a snaha o převedení řádu a kázně příznačných pro výstavbu jazyka do organizace naší morální, emocionální a racionální existence. Celý příspěvek

Oswald Spengler: Města a národy

untergang.jpgTento rok je tomu sto let od prvního německého vydání Spenglerova Zániku Západu  – první svazek  byl vydán r. 1918, druhý svazek r. 1922. Následují výpisky ze zdařilého překladu do češtiny, Svazek druhý Světodějné perspektivy, kapitola Města a národy. Čtenář si povšimne, že Spenglerova proroctví se vyplňují s fascinující přesností.

Spengler o zemědělském stavu

Všechny skutečné dějiny začínají tím, že se jako takové vytvoří a pozvednou nad rolnictvo prastavy, šlechta a kněžstvo. Protiklad velké a malé šlechty, krále a vazalů, světské a duchovní moci je základní formou veškeré raně homérské, staročínské, gotické politiky, až se s městem, se třetím stavem měšťanstvem promění styl dějin. Ale jsou to výlučně tyto stavy, v nichž si stavovské vědomí koncentruje celý smysl dějin. Rolník je bez dějin. Vesnice stojí mimo světové dějiny a celý vývoj od války trojské až k mithridatské a od saských císařů až ke světové válce se přenáší přes tyto malé body krajiny, příležitostně je ničí, spotřebovává jejich krev, aniž by se kdy však dotkl jejich nitra. Celý příspěvek

Kain a Ábel

symbolické obrazy vlastní identity: zatímco Germania je sveřepá bojovnice, España venkovská žena vítající východ slunce

„Solidifikace“ světa má ještě další důsledky, doposud nezmiňované v lidském a sociálním řádu, neboť ve stavu věcí, v němž se objevují, je vše sečteno, zaznamenáno a zregulováno, což je jeden z druhů „zmechanizování“; dnes je velmi lehké najít kdekoliv typické ukázky, kterými jsou například mánie sčítání lidu (které jsou samozřejmě přímo spojeny s důležitostí přikládanou statistice) a obecně řečeno nekonečný nárůst administrativních úkonů ve všech oblastech života. O zákazu sčítání lidu vyjma výjimečných okolností, který je formulován v jistých tradicích, bylo by možné napsat velmi mnoho, řekněme jen, že většina úkonů toho, co se dnes nazývá „občanským státem“, přispívá vedle jiného nepohodlí také zkracování délky lidského života (což je také v souladu s průběhem cyklu, obzvláště jeho závěrečných fází), tomu ovšem dnes nikdo neuvěří. Nicméně i ti nejhloupější sedláci v některých zemích vědí velmi dobře z vlastní zkušenosti, že následkem častého sčítání stád umírá mnohem více zvířat než obvykle. V očích moderních „osvícenců“ to však nejsou nic jiného než pověry. Přirozeným dopadem těchto úkonů je zajištění úplné možné uniformity mezi jednotlivci, a to zejména je-li přímo principem moderní administrativy zacházet s jednotlivci jako s pouhými numerickými položkami, to jest tak, jako by se již hypotetická a „ideální“ uniformita lidstva uskutečnila, jako by se lidé sami sobě vzájemně přizpůsobili na úroveň stejnorodé průměrnosti. Celý příspěvek

Růže pro Apollona

„Homérovo slunce, fialková pole, Apollon – to vše tu stále je, instinkty jsou ještě tytéž jako dříve. Ale nové pudící síly vyryly ostré linie do tváře národa. Většina historiků to nevnímá, nahlíží na lidi jako na slepičí farmu, a dobu Periklovu posuzuje podle snesených vajec. Ovšem přesto je tomu tak: Athéňané zestárli. Rychle a mnohem hůře než všichni ostatní Řekové. Nenechte se mýlit jejich zářivým smíchem a pružnou chůzí. Existují neklamná znamení. Athéňané přišli o nevinnost v srdci a nejcennější majetek Řeků, vnitřní bezčasí. „Jejich vrcholnou moudrostí je předběhnout dobu a pokročit dál,“ kritizuje je Aristofanés, řecký Bernard Shaw. Padlo při tom ono zlověstné slovo označujcí narkotikum, které od té doby přitahuje všechny neklidné a bezcílné národy: pokrok. Pokrok je vždy zaklínadlo dekadence, menetekel úpadku, velký omyl, spolehlivé signum rozkladu.“ – Joachim Fernau, Rosen für Apoll (česky: Od Olympu k Akropoli)

Spengler o pojetí času

Roseta na románské bazilice v Třebíči

Roseta na románské bazilice v Třebíči

Je velký rozdíl, jestli někdo žije pod stálým dojmem, že jeho život je jedním prvkem v daleko větším běhu života, který se táhne přes staletí či tisíciletí, nebo jestli se cítí jako něco v sobě samém zaokrouhlené a uzavřené. Pro ten druhý způsob bdělého bytí jistě nejsou žádné dějiny světa, žádný svět jako dějiny. Ale jak to je, když na tomto ahistorickém duchu spočívá sebevědomí celého národa, jedna celá kultura? Jak se jí musí jevit skutečnost? Život? Svět? Pomyslíme-li, že ve vědomí světa Helénů se všechno prožité, nejen vlastní osobní, nýbrž obecná minulost, okamžitě proměňovalo v bezčase nehybné, myticky utvořené pozadí vždy právě okamžité přítomnosti, tedy že dějiny Alexandra Velikého ještě před jeho smrtí začaly pro antický pocit splývat s dionýsovskou legendou a že Caesar přinejmenším necítil jako nesmyslné odvozovat svůj původ od Venuše, pak musíme připustit, že pro nás, lidi Západu, se silným citem pro časové distancování, z něhož se něčím samozřejmým stalo denní počítání s letopočty po Kristově narození a před ním, tedy že pro nás se znovuprožívání takových stavů duše stává bezmála nemožným. (…) Celý příspěvek