Category Archives: Pokrok & modernita

O smyslu klasického vzdělání

Pro klasickou humanitní vzdělanost byl příznačný jistý normativní logocentrismus, to znamená umístění jazyka a jeho elitních literárních projevů do středu hodnotového života společnosti. Jedním ze smyslů čtení klasických textů a neustálých gramatických rozborů (noční můry mnohých pamětníků) nebylo samoúčelné trápení ducha, ale představení žádoucích historických a literárních vzorů a snaha o převedení řádu a kázně příznačných pro výstavbu jazyka do organizace naší morální, emocionální a racionální existence. Celý příspěvek

Oswald Spengler: Města a národy

untergang.jpgTento rok je tomu sto let od prvního německého vydání Spenglerova Zániku Západu  – první svazek  byl vydán r. 1918, druhý svazek r. 1922. Následují výpisky ze zdařilého překladu do češtiny, Svazek druhý Světodějné perspektivy, kapitola Města a národy. Čtenář si povšimne, že Spenglerova proroctví se vyplňují s fascinující přesností.

Spengler o zemědělském stavu

Všechny skutečné dějiny začínají tím, že se jako takové vytvoří a pozvednou nad rolnictvo prastavy, šlechta a kněžstvo. Protiklad velké a malé šlechty, krále a vazalů, světské a duchovní moci je základní formou veškeré raně homérské, staročínské, gotické politiky, až se s městem, se třetím stavem měšťanstvem promění styl dějin. Ale jsou to výlučně tyto stavy, v nichž si stavovské vědomí koncentruje celý smysl dějin. Rolník je bez dějin. Vesnice stojí mimo světové dějiny a celý vývoj od války trojské až k mithridatské a od saských císařů až ke světové válce se přenáší přes tyto malé body krajiny, příležitostně je ničí, spotřebovává jejich krev, aniž by se kdy však dotkl jejich nitra. Celý příspěvek

Kain a Ábel

symbolické obrazy vlastní identity: zatímco Germania je sveřepá bojovnice, España venkovská žena vítající východ slunce

„Solidifikace“ světa má ještě další důsledky, doposud nezmiňované v lidském a sociálním řádu, neboť ve stavu věcí, v němž se objevují, je vše sečteno, zaznamenáno a zregulováno, což je jeden z druhů „zmechanizování“; dnes je velmi lehké najít kdekoliv typické ukázky, kterými jsou například mánie sčítání lidu (které jsou samozřejmě přímo spojeny s důležitostí přikládanou statistice) a obecně řečeno nekonečný nárůst administrativních úkonů ve všech oblastech života. O zákazu sčítání lidu vyjma výjimečných okolností, který je formulován v jistých tradicích, bylo by možné napsat velmi mnoho, řekněme jen, že většina úkonů toho, co se dnes nazývá „občanským státem“, přispívá vedle jiného nepohodlí také zkracování délky lidského života (což je také v souladu s průběhem cyklu, obzvláště jeho závěrečných fází), tomu ovšem dnes nikdo neuvěří. Nicméně i ti nejhloupější sedláci v některých zemích vědí velmi dobře z vlastní zkušenosti, že následkem častého sčítání stád umírá mnohem více zvířat než obvykle. V očích moderních „osvícenců“ to však nejsou nic jiného než pověry. Přirozeným dopadem těchto úkonů je zajištění úplné možné uniformity mezi jednotlivci, a to zejména je-li přímo principem moderní administrativy zacházet s jednotlivci jako s pouhými numerickými položkami, to jest tak, jako by se již hypotetická a „ideální“ uniformita lidstva uskutečnila, jako by se lidé sami sobě vzájemně přizpůsobili na úroveň stejnorodé průměrnosti. Celý příspěvek

Růže pro Apollona

„Homérovo slunce, fialková pole, Apollon – to vše tu stále je, instinkty jsou ještě tytéž jako dříve. Ale nové pudící síly vyryly ostré linie do tváře národa. Většina historiků to nevnímá, nahlíží na lidi jako na slepičí farmu, a dobu Periklovu posuzuje podle snesených vajec. Ovšem přesto je tomu tak: Athéňané zestárli. Rychle a mnohem hůře než všichni ostatní Řekové. Nenechte se mýlit jejich zářivým smíchem a pružnou chůzí. Existují neklamná znamení. Athéňané přišli o nevinnost v srdci a nejcennější majetek Řeků, vnitřní bezčasí. „Jejich vrcholnou moudrostí je předběhnout dobu a pokročit dál,“ kritizuje je Aristofanés, řecký Bernard Shaw. Padlo při tom ono zlověstné slovo označujcí narkotikum, které od té doby přitahuje všechny neklidné a bezcílné národy: pokrok. Pokrok je vždy zaklínadlo dekadence, menetekel úpadku, velký omyl, spolehlivé signum rozkladu.“ – Joachim Fernau, Rosen für Apoll (česky: Od Olympu k Akropoli)

Spengler o pojetí času

Roseta na románské bazilice v Třebíči

Roseta na románské bazilice v Třebíči

Je velký rozdíl, jestli někdo žije pod stálým dojmem, že jeho život je jedním prvkem v daleko větším běhu života, který se táhne přes staletí či tisíciletí, nebo jestli se cítí jako něco v sobě samém zaokrouhlené a uzavřené. Pro ten druhý způsob bdělého bytí jistě nejsou žádné dějiny světa, žádný svět jako dějiny. Ale jak to je, když na tomto ahistorickém duchu spočívá sebevědomí celého národa, jedna celá kultura? Jak se jí musí jevit skutečnost? Život? Svět? Pomyslíme-li, že ve vědomí světa Helénů se všechno prožité, nejen vlastní osobní, nýbrž obecná minulost, okamžitě proměňovalo v bezčase nehybné, myticky utvořené pozadí vždy právě okamžité přítomnosti, tedy že dějiny Alexandra Velikého ještě před jeho smrtí začaly pro antický pocit splývat s dionýsovskou legendou a že Caesar přinejmenším necítil jako nesmyslné odvozovat svůj původ od Venuše, pak musíme připustit, že pro nás, lidi Západu, se silným citem pro časové distancování, z něhož se něčím samozřejmým stalo denní počítání s letopočty po Kristově narození a před ním, tedy že pro nás se znovuprožívání takových stavů duše stává bezmála nemožným. (…) Celý příspěvek

Reforma moderního myšlení

Současná civilizace se ukazuje jako opravdová anomálie v historii. Jako jediná ze všech nám známých civilizací zvolila výhradně materialistický směr rozvoje. Je jediná, která se neopírá o nějaký princip vyššího řádu. Materiální vývoj se po dobu již několika století stále více zrychluje a je doprovázen intelektuálním úpadkem, jenž už není možné zcela kompenzovat. Samozřejmě, máme na mysli opravdovou a čistou intelektualitu, tedy to, co by také bylo možné nazvat duchovností; odmítáme tento výraz používat k tomu, k čemu ho začasté používají současní lidé: k budování kultu experimentálních věd a v konečném důsledku k praktickým aplikacím, kterým musí posluhovat výsledky vědeckých výzkumů. Stačí uvést jeden jediný příklad, aby bylo možné udělat si představu o hloubce tohoto úpadku: Svého času byla Summa theologiae Tomáše Akvinského učební pomůckou pro studenty. Jenže kde jsou dnes takoví studenti, kteří by byli schopní osvojit si ji a prohloubit? Celý příspěvek

Druhá religiozita

Materialismus by nebyl úplný bez potřeby stále uvolňovat duchovní napětí, jež nechá spadávat do mytických nálad, bez potřeby provozovat něco kultického, aby dosáhl vnitřního vybití dráždidla iracionálního, bytostně cizího, zvláštního a když to musí být, užil i něco pošetilého. Co ještě nyní zřetelně vystupuje třeba v době Meng-c‘ (372-289) a prvních buddhistických obcí bratří, ve zcela stejném významu patří i k nejdůležitějším rysům helénismu. Kolem roku 312 básnící učenci na způsob Kallimacha vynalezli kult Sarápida a opatřili jej vychytralou legendou. Isidin kult byl totiž v republikánském Římě něco, co nelze zaměňovat s pozdějším kultem císařské doby a velmi vážným Isidiným náboženstvím v Egyptě; bylo to totiž náboženství trávení času dobré společnosti, jež dalo podnět jednak k veřejnému posměchu, jednak ke skandálům a uzavření kultovní budovy, což bylo v letech 59 – 48 nařízeno čtyřikrát. Chaldejská astrologie byla tehdy móda, daleko vzdálená od pravé antické víry v orákulum a magické víře v moc hodiny. Bylo to „uvolnění“, člověk něco namlouval sobě i druhým, a k tomu přicházeli nesčetní šarlatáni a falešní proroci, kteří táhli všemi městy a důležitě vykonávanými obyčeji se snažili polovzdělancům namlouvat náboženskou obnovu. Celý příspěvek