Shrnutí důvodů proč být pravoslavným

Milý čtenář jistě odpustí chvilkový moment proselytizace. Zde je čistě osobní shrnutí důvodů, proč být pravoslavným.

Pravoslaví vede k cíli, má spásonosnou sílu, naši svatí se stávali bohy, viděli živého Boha, viděli nestvořené Světlo, dosahovali osvícení (fótismos), zbožštění (theósis). Bibličtí proroci, patriarchové a apoštolové byli mudrci, mágové a zasvěcenci par excellence. Pravoslaví je ve svém sebepochopení náboženství ustanovené Kristem – Bohem samotným, nikoliv pouhým člověkem. [1]

Pravoslaví je živá ortodoxní tradice se starobylou nepřerušenou následností sahající dva tisíce let nazpět, s apoštolskou posloupností, s vypracovanou dogmatikou, se stohy sekundární literatury a teologie, s autentickými texty a přesně vypracovanou anatomií, jednoznačnými pokyny vhodnými pro západního člověka.

Je autentickou formulací primordiální Tradice, je prvním i posledním náboženstvím lidstva, křesťanské kněžství je podle řádu Melchicedekova, předizraelského Krále světa, který je sám bez počátku a bez konce. Nic dalšího už nebude, žádné nové zjevení, jen druhý příchod Krista. Jsme na konci času, žijeme v eschatologické době. Sekera je na kořeni stromu a strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně.

Pravoslaví zná mýtus o zlatém věku, má své iniciační školy (například svatá hora Athos). Ano, tyto školy mají často částečně přerušenou kontinuitu – na samotném Athosu došlo v 70. letech ke generační obměně – a koření v monastýrském životě, který my, panelákoví lidé měst, nevedeme. [2]

V pravoslaví je ctěn heroický princip (uctívání svatých), pravoslaví je organizováno na starobylém národnostním a imperiálním principu, je venkovské i městské, je univerzální, je bytostně konzervativní (uchovávání, konzervování hodnot), monarchistické (uctívání svatých císařů), kontrarevoluční, hierarchické, pravicové (v metafyzickém smyslu těch, kteří chtějí stát po pravici Pána) i levicové (ve smyslu sborovosti, sobornosť, katolicita).

Zakonzervovalo žité pojmy jako je vlast, národ, rodina, patriarchát, kněžský stav, hierarchie, Říše, pokora, monastýr, poustevna, starčestvo, tradice, osvícení či iniciace, které už se jinde téměř úplně vyprázdnily a rozpadly.

Pravoslaví zakonzervovalo nauky o probuzení a bdělosti – nipsis, nauky o osvícení – fótismos, o vidění Světla – theoria, o dosažení dokonalosti a splynutí s Bohem – theósis, nauky o vnitřním boji, o sebekázni a potírání démonů – askésis, o mravním zdokonalování a vnitřním klidu – isichia, o duševní a duchovní neotřesitelnosti – apatheia, o ovládání myšlenek a prohlubování bdělosti – kenósis. Není nezbytně třeba tyto nauky hledat v Orientu, jsou tady jednou nohou doma.

Pravoslavná trojiční antropologie (pneuma, psyché, sóma) je v dokonalém souladu s realitou, není pasážována přes novověké (descartovské) desinterpretace tradičních nauk.

Pokud vím, nikde nejsou tak akcentovány nauky o ďábelských klamech (prelesti) a o rozlišení pneumatických od psychických jevů jako v pravoslaví. V pravoslaví jsou zacementovány a neustále zdůrazňovány nezbytné předpoklady k osvícení – bdělost, oddanost, pokora, mravnost, prostota, čistota mysli; zásadní důraz (již v samotných textech) je položen na autenticitu, na odmítnutí pokrytectví.

Pravoslaví zachovalo monastýrská schémata, zasvěcovací formule (modlitby) a primordiální iniciační obřady jako eucharistie, ponořování, epiklésis, pečeť darů Ducha svatého, rukopoložení, postřižení a mnoho dalších.

Je zjevením pro Západ v dokonalém souladu s tradicemi Východu. Dokonce i nejstarší vrstvy křesťanství na Západě jsou bezrozporně považovány za pravoslavné. Možná mají pravdu i René Guénon a Alexandr Dugin, že forma pravoslaví byla dotvořena tzv. velkými hierarchy, zejména vysokými zasvěcenci (uranofantoi) Basilem Velikým a Janem Chrýsostomem za účelem záchrany Říše a Západu tak, aby se mohlo stát státním náboženstvím, náboženstvím pro každého jednotlivého člověka a zároveň aby to, co má zůstat skryto, zůstalo skryto, přičemž celé masy obyvatelstva zde napodobují (nebo možná i vykonávají) skutečné iniciační rituály.

Pravoslaví je starobylou tradicí s kořeny sahajícími velmi hluboko, v nezměněné podobě uchované dva tisíce let, nejstarší vrstvy sahají přes Babylónii a Šalomounův chrám k Mojžíšovi, až do starověkého Egypta. Vše, co bylo z předkřesťanských náboženství skutečně hodnotné a životaschopné, přežilo v pravoslaví v živé podobě.

Pravoslaví je ve svém sebepochopení zakonzervovanou vírou samotných evangelistů, apoštolů, prvních biskupů a zasvěcenců. Jeho forma je zakonzervována z prvních staletí, zejména pak ze čtvrtého století po Kristu. Nic se neměnilo, neubíralo, nepřidávalo, pouze se zpřesňovaly ortodoxní formulace víry a dogmat.

Pravoslaví zná i pojem gnósis (poznání, znalost) – Klemens Alexandrijský, největší starověký gnostik, je pravoslavným církevním otcem a je ctěn jako svatý.

Pravoslaví je bytostně římské a bytostně katolické, tzn. sborové, ale i úplné (kata holon = v plnosti). Je úplné v tom smyslu, že se už k němu nemusí nic přidávat, aby vedlo k Cíli.

Obsahuje ty nejdůležitější pokyny k duchovnímu životu formulované relativně srozumitelnými jazyky, zejména v řečtině, částečně v církevní slovanštině či ruštině, pravoslavná teologie se formuluje obecně známými řeckými pojmy. [2]

Ano, literární kolosy arabského světa, Persie a Indie jsou ještě starší, kompaktnější, objemnější a tlustější, takže jen základní indické spisy o astrologii, kosmologii, iniciacích, avatárech, by zabraly několik místností. Ale úspěšné prostudování každé z těchto tradic vyžaduje až k deseti letům intenzivního studia, jen plynné osvojení arabštiny slovem a písmem trvá přibližně sedm let, ovládnutí indických písem a jazyků jako védština, prákrty, palí a sanskrt k deseti letům, čínština je prací na celý život i pro samotné Číňany. Ten, kdo se o vědy středního řádu zajímá, si může vystačit s řeckým novoplatonismem či hermetismem. Svatý Řehoř Palamas jasně uvádí, že k dosažení konečné Záchrany nejsou studie věd středního řádu vůbec potřeba. K ponoření se do oceánu indických literatur a středních věd už nikdy v životě jako plně zaměstnaný člověk nenajdu čas.

Pravoslaví prostě funguje, a to aniž bychom znali jeho textologii, aniž bychom se museli učit orientální jazyky, aniž bychom měli srovnávací religionistiku nebo jakoukoliv střední vysvětlovací nauku, podobně jako diferenciální rovnice prostě fungují, aniž bychom detailně znali Leibnizovu a Descartovu filosofii, z níž původně vzešly; podobně jako obyčejný elektrikář dokáže zapojit zásuvku, aniž by musel od začátku vynalézat elektrotechniku, počítat křivkový integrál a znát detailně teorii magnetického pole. Tradiční vědy jsou přitom ještě mnohem hlubší a obsáhlejší než uvedená podobenství, mají téměř nekonečné hlubiny a nekonečné obzory. K dosažení Záchrany není vůbec nutné se zabývat všemi jejich aspekty.

Navzdory všem lumpárnám, které se dějí, zde křesťanství je již 2000 let – jak je to možné? Pravděpodobně proto, že je prostě skutečné, autentické, opravdu v něm je Duch.

Národnostní a rasový aspekt

Pravoslaví má i positivní národnostní či rasový aspekt. Odpadá zde rozměr rasové války, který nabyla postupující islamizace Západu. Pravoslaví je zde jednou nohou doma, je zde autokefální domácí církev a nejstarší čeští svatí jsou pravoslavnými světci. Tato otázka člověku obvykle přijde nezajímavá, dokud sám nemá děti (protagonisté liberálně levicových směrů sami děti nemají a kariérní socialisté, kteří řídí Evropu, také ne); jakmile se narodí v rodině malá holčička, přijde myšlenkový obrat a každý normální chlap se zhrozí z toho, co se děje ve Švédsku, v Německu, v Británii. Nedávné znásilnění české školačky v Litoměřicích černošským azylantem je jen slabým odvarem toho, co člověk vidí v Marseille, v Paříži nebo občas už i v Berlíně. Nikdo si nepřeje vidět své děti coby hračky v rukou imigrantských gangů.

V islámu je povinností vést války vůči nevěřícím. Vím o distinkci džihádul asghar a džihádul akbar, ale ona povinnost vést válku v islámu neoddiskutovatelně je, už tady ve střední Evropě žijeme v regionu války s nevěřícími dár al harb. Vzpomeňme na evangelijní po ovoci jejich poznáte je, ve všech zemích, kam islám přišel, dříve či později vyvraždili židy, gnostiky, jezídy, křesťany…. Nejprve křesťany šikanovali, pak jim odebírali děti do janičářských pluků, následně je vyvraždili. Kvůli tomu, že šaríat je Boží zákon? Etymologicky sice ano, ale už v každé islámské zemi, v každé právní škole a u každé sekty se podstatná část práva interpretuje jinak. Kristus nás učí mít měkké srdce, milosrdenství, dobrotě, laskavosti. Islám prožívá svou reformaci (saláfismus) a svou blízkovýchodní verzi třicetileté války. Jistě, nebylo tomu tak vždy, kdysi i pravoslavní utíkali na území chalífátu před perzekucí a nepochybuji o tom, že kdyby táboritská vojska či kalvinistická náboženská policie v Rotterdamu měla samopaly, minomety, sociální sítě a internet, neviděli bychom mezi nimi a dnešními saláfisty z ISIS žádný velký rozdíl.

Nadto, je šaríatský zákon – kamenování žen, stínání hlav, mnohoženství, genocidování jinověrců, praktikování otroctví atd. opravdu Zákon? Náš Pán říká: Běda Vám, znalci zákona! Jste jako obílené hroby. To nestojí na jedné (domnělé) interpolaci v Janově evangeliu.

Sám obdivuji súfistické mistry, islámské iniciační texty a ibn Arabiho, ale věc je ta, že průměrný muslim jej zná stejně tak málo jako průměrný rumunský gastarbeiter Palamovy Triády. Navíc, v Turecku jsou od Atatürkových reforem súfistické řády zakázány či nuceny maskovat se jako folklorní sdružení, súfisté jsou v mainstreamovém islámu terčem útoků podobně jako křesťané (vzpomeňme třeba nedávný útok na súfistické centrum v Timbuktu). Jediná země, kde jsou súfistické řády oficiálními funkčními strukturami, je Egypt, kde ovšem dominantní politickou silou je (vedle sekulární armády) saláfistické Muslimské bratrstvo, které už si na súfisty a křesťany brousí nože.

Otázka je, do jaké míry má křesťanství na Západě budoucnost při současném rozleptávání modernitou a nastupující islamizací. Islamizaci Evropy si dovedu představit celkem živě; jak uvádí sociolog Petr Hampl (Cesta z nevolnictví), nová korporátní aristokracie všude na Západě intelektuálně kolaboruje s islámskými fundamentalisty. Nejprve to strhne fotbalisty (ostatně polovina z nich jsou maurové ze Sahelu), pak vlna konverzí strhne celebrity a zpěváky, a jakmile konvertuje německá kancléřka či někdo z britské královské rodiny, bude islamizace Západu na spadnutí.

Je ovšem otázka, zda k něčemu podobnému vůbec může dojít. Jak píše antropolog Ivo Budil, je myslitelné, že západní modernita rozleptá islám tak, jako mezi 17. a 20. stoletím rozleptala křesťanství. Američanům to může být jedno, ale Rusové a Poláci určitě nebudou chtít, aby jim na levém břehu Odry vznikly wahhábistické pašalíky s jadernými zbraněmi, mezikontinentálními balistickými střelami, letadlovými loděmi a námořními základnami v Atlantiku a Pacifiku. Prezident Ruské federace je sám pravoslavný a v Rumunsku se navzdory vší bídě buduje největší pravoslavná katedrála světa s obřím zlatým ikonostasem. V Polsku a v Maďarsku posilují konzervativci, teritoriální nároky a neoosmanismus současného Turecka nahnal před dvěma lety pravoslavné Řecko do náruče izraelské militantní pravici. Budoucnost je tedy stále otevřená.

Osobní zkušenost

Je přesto pravda, že v Čechách se člověk pravoslavím odřízne od mainstreamu více než například konverzí k islámu. Islámský zákaz vepřového a alkoholu je celkem normální a nebudí dnes žádné rozpaky, abstinent a vegetarián je dnes každý druhý i bez islámu. Pravoslaví s černými popy, monastýrskými schématy, tříhodinovými liturgiemi, plnovousy, striktním veganstvím, juliánským kalendářem, modlitbami v církevní slovanštině, sesíláním anathémy, vykuřováním, ikonami a sáhodlouhými kánony je mainstreamu možná ještě vzdálenější než islám, byť katolicismus ještě před 1000 lety vypadal taky takto. Pantokrator se na balkánských ikonách tváří vysloveně zamračeně a temně, není to žádný liberál s kytarou.

I geograficky se člověk odřízne, v Čechách je řada zajímavých pravoslavných intelektuálů, ale nejbližší region, kde je pravoslaví tradičně zakořeněno po generace, je odtud vzdálený 700 km, řekněme v Prešově či ve Spišské Nové vsi, tedy stejně daleko jako srbský chrám v Terstu, prostě 8 hodin autem či 12 hodin vlakem. Časově to vyjde skoro nastejno jako létat k buddhistům do Barmy, k Bajkalu nebo do Kalmycka, člověk si prostě vyjede jednou za rok na víkend… Jak pronesl v jednom rozhovoru Ján Šafin, jeden pravoslavný je jako žádný pravoslavný. Pěstovat si takové víkendové náboženstvíčko, to není úplně ono, takže cesta kabinetního Fausta je zřejmě tak jako tak nevyhnutelná; pravoslaví jednotlivci cementuje základy – oddanost, autenticita, víra, dogmatika, modlitba, postní předpisy atd. To jsou základní podmínky k iniciaci, pokud budeme věřit Guénonovi a celé mase asketické a mystické literatury, exoterní složku je třeba striktně dodržovat, je třeba tomu věřit, být oddaný a zapálený, a to je to, co prostě home-made náboženství nemají, tam si v praxi každý věří čemu chce, nejčastěji archeologii, naturmytologii nebo vůbec ničemu.

Byť všichni v nitru toužíme být součástí nějaké formující falangy, je asi osudem člověka našeho typu se osamoceně prosekávat houštinami, jak předestřel už Ernst Jünger. [4]

Poznámky:

[1] Mágové etymologicky vzato (mocní divotvůrci), nikoliv čarodějové či kouzelníci.

[2] Ale tato námitka se ostatně týká všech velkých světových tradic, skutečné iniciace nikdy nejsou běžně dostupné.

[3] K otázce překladů je třeba dodat, že v češtině chybí dosud překlad celé řady podstatných textů, včetně například Filokalie a bohoslužebných textů (ale slouží se církevně slovansky, což není nutně špatně). Spisy vydávané římskokatolickými nakladatelstvími jsou obvykle cenzurované (kdy „problematické“ pasáže bývají obyvkle záměrně vynechány), obsahují zcela zavádějící vsunuté dodatky (např. pravoslavné publikace bývají vydávány s filioque), překlady teologických pojmů jsou vedeny a chápany naprosto nesprávně (zejména klíčový pojem nús překládají západní spisovatelé jako rozum v počtářském slova smyslu) apod. V praxi jsou římskokatolické překlady obvykle naprosto nepoužitelné, místy ne-li škodlivé.

Tatáž námitka se ale týká i arabského, perského a indického světa, jejichž tradice obsahují pojmy, se kterými si běžný překladatel bez hlubšího školení nemůže vědět rady už proto, že k nim nejsou odpovídající ekvivalenty, jejich kvalita je tedy velice mizerná. Překlady pořízené západními učenci v 19. století jsou sice poznamenané meteorologickou školou a naturmytologií, kdy se například akáša překládá jako vzduch, nebeské vody jako déšť apod., ale pořád jsou kvalitnější než moderní překlady vedené přes angličtinu, fabrikované aktivisty hnutí Hare Kršna.

[4] Touha být členem čehosi širšího nebo vyššího je pro člověka, jenž je ale v principu individualista a l’uommo differenziato (Evola) asi přirozená. Právě v tomto bodě možná koření náš niterný odpor k modernitě a modernímu světu přes nesporná pozitiva, která modernita našemu koutu světa přinesla. To, že se nám falangy v dnešním světě nedostává, nás možná chrání od jistých negativních vlivů… Obecně asi platí, že členství v každé falanze vyžaduje mít klapky na očích a ulpívat v mírném sebeklamu, donutit se nevidět masakry a pogromy, kterých se navzdory svému hrdinství dopouštěli černosotněnci, kornilovci, rumunští legionáři, ravnogorští četnici a další pravoslavné gardy.