předcházející díl zde
Přeci jen se mi podařilo dohledat drobnou zmínku v literatuře o bílých obyvatelích Velikonočního ostrova, z níž mohl čerpat Heyerdahl. Jean-François de La Pérouse, jenž ostrov na pouhých několik hodin navštívil r. 1786, chválil krásu polynéských žen, které prý připomínají svými rysy Evropanky.
Že někteří současní Polynésané obecně obličejovými rysy připomínají Evropany je v literatuře hojně připomínáno – ovšem pouze v moderní době. Například Bengt Danielsson (v knize Rajský ostrov z r. 1967, s. 72), účastník Heyerdahlovy výpravy, jenž pobýval na atolu Raroia ve východním Tuamotu, nalezl devadesátiletého starce a znalce tradiční rodokmenů, a popsal jej slovy:
Když jsem ho nyní spatřil poprvé v plném denním světle, byl jsem tak překvapen, že jsem div nevykřikl. Ale vždyť je to bílý muž! Jeho pleť nebyla o nic tmavší než kůže Jihoevropana, vlasy i vousy měl šedobílé a rysy obličeje tak známé, že by mohl docela dobře představovat Mikuláše.
Američan William Judah Thomson na lodi USS Mohican zavítal na ostrov roku 1866 (zdroj). Než Thomsona ocituji, připomenu, že r. 1862 – čtyři roky před příjezdem lodi Mohican – se na Velikonočním ostrově vylodili peruánští lovci otroků, kteří ostrov vyrabovali a Polynésany odvlekli do otroctví do guánových dolů v Jižní Americe. Zbytek obyvatel dorazila zavlečená tuberkulóza, takže v tu dobu již na Velikonočním ostrově žilo pouhých 155 domorodců (Roggeveen byl r. 1722 prý obklopeni tisíci lidmi).
Mendana píše, že ostrované jsou téměř bílí a mají rudé vlasy. Připomínají Markézany více než jiné Polynésany a jejich komplexe je značně variabilní. Děti nejsou o mnoho tmavší než Evropské, ale kůže jim s věkem tmavne působením slunečních paprsků a vanutím pasátů. Části těla, které jsou zakryty, si udržují světlý nádech. Ženy, které jsou vystaveny slunci mnohem méně, jsou také světlejší než muži. Bronzová komplexe prý znamená sílu a tmavá kůže je považována za znak krásy. Oči jsou tmavě hnědé, jasné a plné.
Willim Judah Thomson, 1866
Álvaro de Mendaña de Neira, objevitel Šalomounových ostrovů, snad spatřil Velikonoční ostrov r. 1566 nebo 1567, což Britové popírají, a zanechal rukopisy, které byly uspořádány a přeloženy do angličtiny (odkaz). Jsem zvědavý, zda se někdy dostanu k tomu tyto deníky přečíst.
Nil nezapomíná, že cílem askeze je jen příprava k „činnosti srdce“, „střežení“ a „přípravy“ mysli. „Fyzická činnost je jen list, vnitřní, tj. činnost mysli, je plod.“ Ta první bez druhé je slovy Izáka Syrského jen „lůno neplodné a ňadra bez mléka“. Ale i vnitřní askeze je jen cestou k modlitbě mysli, jejíž teorii (sotva však praxi) Nil jako první přinesl na Rus z řecké mystiky. Základem této řecké metody je spojení modlitby s tělesným rytmem dýchání a srdeční činnosti. Zadržování dechu a soustředění mysli do srdeční oblasti je provázeno neustálým rytmickým opakováním Ježíšovy modlitby. Zpočátku je třeba „učinit mysl hluchou a němou“ a mít „mlčící srdce prosté všech vášní“. Když člověk dosáhne tohoto stavu úplné vnitřní mlčenlivosti, mysl začne „pohlížet do hlubiny srdce a říkat Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ „A tak je to třeba opakovat ve stoje, v leže, jak je to nejpohodlnější, a nedýchat často.“ Jestliže nad člověkem vítězí myšlenky, byť i bohulibé, lze místo modlitby mysli začít pronášet modlitbu ústy. Pak je dobrý i zpěv žalmů a modliteb jako jistá „úleva“ a „uklidnění“. Modlitbu mysli však nelze svévolně přerušit kvůli zpěvu. „Když Boha zvnitřku opustíš, začínáš ho zvnějšku volat.“ Tento sestup do sféry „nejubožejších věcí“ (žalmy) Řehoř Sinajský nazývá „cizoložstvím mysli“.
slavonie.wordpress.com 
