Hadí králové

Originál Gigantomachie z chrámu v Pergamu uložený v Pergamonmuseu v Berlíně; zdroj: Wikimedia Commons

Vlastně už nemusím nic psát, protože o předpotopní „hadí civilizaci“ všechno už napsal Vladislav Zadrobílek alias D. Ž. Bor (Tajemný svět pravěku). Tak se aspoň pokusím sesbírat nějaké obrázky.

Hadí králové! Postavy bájných králů a zakladatelů civilizací, kteří jsou sami hady, draky, stojí na hadech nebo mají místo nohou hady – opírají se o „hadí sílu“, realizaci či materializaci, která je dvojí povahy, kvalitativní i kvantitativní. [1]

Řecký mýtus vypráví o Gigantech, synech bohyně Země, kteří se ukrytí pod kosmickou horou pokusili vyvrátit či rozvrátit svět a kteří byli pobiti Olympany díky hyperborejskému zlatému šípu.

Kekrops byl bájný zakladatel Athén a první athénský zákonodárce, z poloviny člověk a z poloviny had, který se zrodil jako autochthonos ze země sám. Athos, posvátná hora řeckého pravoslaví, bylo původně jméno jednoho z Gigantů, který vrhl na Poseidóna kámen, ze kterého dnešní poloostrov s mnišským státem vznikl.

Odezvu starých mýtů o souboji obrů, jenž po sobě vrhají skály, nacházíme i v našem folklóru; právě takto měly vzniknout například Alpy, Šumava či Krkonoše (Riesengebirge = Obří hory) a o  obrech trhajících skály čteme nakonec i u Tolkiena.

Vlevo: Kekrops na klasické červenofigurové keramice (zdroj: Antikesammlung Berlin); vpravo: Čínská bohyně Nü Wa, manželka bájného Dračího císaře Fu Si (Fu Xi), zakladatele Číny (zdroj: Wikipedie); mýtus o dračím císaři a dračí vládkyni pronikl z Indie přes Čínu i do Japonska, na předkřesťanské Filipíny, s mandžuskou dynastií na Sibiř a s šířením hinduismu a buddhismu i do jihovýchodní Asie

Vlevo: Nágarádža a Náginí čili Hadí král (= Dračí císař) a „Hadice“ v Indii (zdroj: Wikipedia); uprostřed: bájní zakladatelé Číny, dračí císař Fu Si a jeho manželka Nü Wa, kteří jsou z hinduistického pohledu zcela jasně Nágarádža a Náginí (zdroj: Wikipedia); vpravo Hermův caduceus na vlysu v Efesu (zdroj: Empty Nester)

Nágarádža se svými oltáři obsypanými obětní kurkumou (zdroj: Wikipedia)

Dračí nebo hadí císař s císařovnou drží kružítko a úhelník, s jehož pomocí rozměřili a založili svět; okolo nich se nacházejí polární souhvězdí a cosi jako loukoťové kolo (zdroj: Nuwa and Fuxi in Chinese Mythology); zvláštní analogie k symbolům svobodného zednářství (včetně detailů jako například Měsíc odklopený hvězdami); netřeba dodávat, že egyptský královský had Uraeus drží Reovo oko; proč se v různých vzorech vracejí stále tytéž symboly?

Dračí císař Fu Si na čínském a japonském tisku (zdroj: Meisterdrucke, Wikipedia); tradičně bývá zobrazován jako had s péřovým pláštěm, s černým plnovousem a rohama; vyznavači barokního katolicismu by jistě měli hned jasno v tom, kdo je oním zakladatelem čínského (ale i mexického) náboženství ve skutečnosti! Zdvojená figura okřídleného hada existuje nejen v Číně a v mexickém náboženství (Kukulkán a Quetzalcoatl) ale i v Egyptě (bohyně Vadžet).

Hady místo nohou měl Oba, bájný zakladatel říše Benin v dnešní Nigérii a z hadů vyrůstá rovněž májský bůh K’awiil – ten, který zadržuje nebeské vody a na čele nosí blesk (stejně jako védský drak Vrtra, kterého bleskovým hromoklínem zabil bůh Indra).

Vlevo: Oba, vládce Beninu s hadíma nohama na bronzové plaketě (kredit: Getty Images), vpravo májský bůh K’awiil s hadíma nohama (kredit: Wikimedia Commons)

Vlevo mexický bůh K’awiil s hadí nohou v Pařížském kodexu (zdroj: Wikipedia), vpravo egyptský „hadočlověk“ Nehebkau v Aniho knize mrtvých (zdroj: Wikipedia); v pozdním vývoji náboženství Egypta je Nehebkau interpretován jako čistě negativní božstvo, strážce prahu, který požírá zavržené duše; tento význam pak přešel do židovství a křesťanství, kde převrstvil všechny ostatní významy (jakkoliv i do křesťanství pronikla přes bestiáře z Východu figura zvaná amphisboaena – dvouhlavý had, kde je had interpretován v obojím aspektu jako symbol Krista i Satana a koneckonců had může mít v biblickém symbolismu i positivní úlohu jako například Mojžíšův had Ohnivec).

[1] Z úžasného díla Vladislava Zadrobílka, který studiu „hadí civilizace“ věnoval třicet let, aby nakonec spatřil ve starodávných mýtech nejsoučasnější současnost, plyne jedna mrazivá maxima: Opět stojíme na prahu globální civilizace. My jsme ti, před kterými staří mudrci varovali.