Poznámky k symbolice stromu

Rozvedení tématiky, kterou naznačil René Guénon v okrajových poznámkách svého článku L’Arbre du Milieu (Centrální strom), jehož pracovní překlad do češtiny jsme pořídili zhruba před deseti lety.

Strom Peridexion a jeho rodokmen

V jedné z poznámek pod čarou Guénon upozorňuje na strom Peridexion známý ze středověkých bestiářů. Jedná se o strom, v jehož větvích hnízdí dva ptáci a u paty stromu se plazí had. Jedná se o velmi zajímavou symbolickou figuru, která má předlohu v antickém spisu Physiologus, jenž tradice obvykle připisuje přímo Klementu z Alexandrie. Existuje dokonce i staroslověnský překlad Physiologu, tedy jakýsi pravoslavný bestiář. (Guénon uvádí: Jméno stromu je zkomoleninou slova Paradision a je zvláštní, že došlo k takové deformaci – jako by mu lidé v jistém okamžiku přestali rozumět.)

Poznámky k symbolice osy světa v islámu

zjevení Koránu na perské miniatuře

Ve vizionářských a iniciačních příbězích sepsaných v perštině šajchem Suhrawardím ve 12. století v islámském Íránu je pohoří Qáf kosmické pohoří utvářené nebeskými sférami, které odpovídá Hérodotově pohoří Riphaion obklopující Hyperboreu. V zemi, o níž Suhrawardí říká, že leží za pohořím Qáf, stojí trojice mytických měst Džábalqá, Džábarsá a Húrqaljá. Nejde o to ptát se, kde tato země leží, proto se jejich nazývá Ná-kodžá abád (Ne-kde země). Ať se adept vydá pohořím Qáf jakoukoliv cestou, vždy se vrátí tam, odkud vyšel. Ale mezi těmito okamžiky dojde k iniciaci, která vše promění; já, které tam nalezne, je já zpoza pohoří Qáf.

Země Slunce

St. Michael’s Tower, zbytek zaniklého chrámu v Glastonbury

Z často obtížně identifikovatelných lokalit, které hrají roli v legendě o Svatém Grálu, přikládají někteří badatelé zcela zvláštní význam Glastonbury, kde se po svém příchodu do Velké Britanie usadil Josef Arimatijský a jenž je také místem mnoha dalších dějů, o kterých si povíme dále. Nepochybně zde existují více či méně sporné asimilace a podobnosti, z nichž se některé zdají být obyčejnými zmatky; je však možné, že v těchto zmatcích mohou být obsaženy určité rozumné myšlenky, které nás zajímají z hlediska „posvátné geografie“ a postupných lokalizací některých tradičních center. Právě na toto upozorňují zvláštní objevy popsané v nedávno publikované práci A Guide to Glastonbury’s Temple of the Stars: their giant effigies described from air views, maps, and from „The High History of the Holy Grail“ od K. E. Maltwoodové (přetiskl J. Clarke, Londýn, 1964);

Atlantida a Hyperborea

Atlantida podle Athanasia Kirchnera (1669)

V časopise Atlantis (červen 1929) se pan Paul Le Cour zmiňuje o našem článku publikovaném v květnu, ve kterém jsme poukázali na rozdíly mezi Hyperboreou a Atlantidou, a to navzdory mínění těch, kteří je směšují a hovoří o „hyperborejské Atlantidě“. Vskutku, jakkoli tento výraz opravdu pochází od samotného pana Le Coura, vůbec jsme neměli na zřeteli pouze jeho, neboť zdaleka není sám, kdo má tendenci dělat tuto chybu. Je možné ji nalézt také u pana Hermana Wirtha, autora zásadní práce o původu lidstva (Der Aufgang der Menschheit) nedávno publikované v Německu, ve které ustavičně používá termín „atlantsko-nordický“ pro označení regionu, který je prvotním místem výskytu primordiální tradice. Na druhé straně, jmenovitě pan Le Cour je opravdu jediný autor, který nám samotným připisuje výrok o existenci „hyperborejské Atlantidy“. Jestliže jsme jeho jméno nezmínili v předcházející stati, tak jen z důvodu naší plné neúčasti na všem, co je spojené s invektivami, a také proto, že jsme si za základní cíl dali upozornit naše čtenáře na nebezpečí nesprávné interpretace daného tématu, ať je jakéhokoliv původu. Chceme zde položit jednu otázku: Jak vlastně pan Le Cour četl naše texty? Jsme opravdu nuceni se ptát, jelikož pan Le Cour nám ve svém posledním článku znovu připisuje tvrzení, které jsme samozřejmě nikdy neřekli, že severní pól prý byl v prvopočáteční epoše „nikoliv tam, kde se dnes nachází, ale nejspíš v regionech blízkých Islandu a Grónsku“. Odkud to mohl vzít? Jsme si naprosto jisti, že jsme na toto téma nenapsali ani slovo a ani náznakem jsme se nikdy nezmínili o dle našeho názoru druhořadém problému možného posunu pólu po začátku naší manvantary (1). Z ještě pádnějších důvodů jsme nikdy nespecifikovali jeho prvotní polohu, kterou by ostatně, podle celé řady úvah, bylo velmi těžké stanovit v poměru k současným pevninám.

Idea Středu v dávných tradicích

stůl krále Artuše zhotovený ve 14. stol. v Anglii

Již jsme měli příležitost letmo se zmínit o „středu světa“ a o jeho rozličných symbolech, a tak je nyní vhodné vrátit se  k samotné myšlence tohoto „středu“, k myšlence zaujímající nejvýznamnější místo ve všech dávných tradicích, a též poukázat na některé z jejich základních významů. Tato idea již u současných lidí bezprostředně nevyvolává ty představy, které vznikaly u lidí předcházejících epoch; zde, jakož i ve všem ostatním týkajícím se  symboliky, bylo mnohé zapomenuto a zdá se, že některé způsoby myšlení se většině našich současníků staly naprosto cizí. To je třeba obzvláště zdůraznit, protože právě v této oblasti vládne úplné a všeobecné nepochopení.

René Guénon a Herman Wirth

Francouzského učence Reného Guénona a nizozemského folkloristu Hermana Wirtha spojoval zájem o Hyperboreu, bájnou zemi na Dávném severu, odkud podle starověkých legend vzešla prvotní tradice lidstva.

Oba badatelé odkazují na přehlížené dílo svého indického současníka Bala Gangadhara Tilaka The Arctic Home in the Veda (1903), který na základě zpráv z véd a Avesty umístil středisko prvotní Tradice a jejích nositelů jednoznačně přímo na severní pól. (1) Je nutné dodat, že této vizi věřila v Evropě ještě v 18. století řada osvícenců a přírodovědců.

Hyperborea podle antických autorů

moderní ztvárnění bájné země na severu (v tomto případě severní Šambhala z burjatských, mongolských a tibetských legend)

Hyperborea je bájný kontinent věčného jara na Dalekém severu za hranicemi zimy, jehož popisy v antických pramenech odpovídají popisům pozemského Ráje a zlatého věku. Hyperborejci jsou požehnanou dlouhověkou rasou osvobozenou od válek, práce a nemocí. Hyperborea je obvykle popisována jako ostrov, kontinent nebo území, které na severu hraničí z řekou Okeánem obtáčející svět a na jihu s vysokým pohořím Riphaion. Tyto popisy se samozřejmě v detailech odlišují (podle „racionalisty“ Hérodota z Halikarnassu je například řeka Okeános Homérovým výmyslem). Hlavním hyperborejským tokem je řeka Eridanos tekoucí na jih a napájená přímo pramenem Okeánu. Břehy této řeky jsou lemovány jantar poskytujícími topoly a její vody osídleny hejny bílých labutí. Vzhledem k hyperborejskému věčnému jaru plodí země dvakrát do roka. Ale většina země byla divoká, pokrytá bohatými, krásnými lesy jako „Apollonův háj“.

Centrální strom

Had Ohnivec, Evangelistář z Averbode

Další aspekt symboliky kříže rozeznáváme v tom, co rozličné Tradice označují slovem „centrální strom“ nebo ekvivalentním názvem. Ukázali jsme jinde, že tento strom je jedním z četných symbolů „světové osy“ [1]. Vzhledem k tomu představuje tuto osu vertikála kříže, a proto především tu musíme mít na zřeteli: Vertikální čára tvoří kmen stromu, zatímco horizontální čára (nebo dvě horizontální čáry v případě trojdimenzionálního kříže) tvoří větve. Tento strom stojí ve středu světa nebo lépe řečeno ve středu toho světa, ve kterém se projevují stavy existence, jakou je ta lidská. V biblické symbolice například strom života rostoucí ve středu pozemského ráje představuje střed našeho světa, jak jsme vysvětlili při jiných příležitostech [2]. Přesto není naším úmyslem rozvádět symboliku stromu ve všech jejích aspektech, nicméně je zde množství relevantních otázek, které jsou s tímto tématem spojené.

Pověsti o ráji

Když Bůh vyhnal první lidi z ráje, postavil u brány dva obry, aby se lidé nevrátili nazpátek. Říká se, že ráj leží ve východním kraji na takové vysoké hoře, mezi takovými velkými řekami. Je to nejskvělejší a nejkrásnější zahrada, ve které rostou všelijaké stromy s tím nejpodivuhodnějším a nejchutnějším ovocem (zlatými listy, diamantovými jablky atd.); kde paláce září zlatem, stříbrem a drahými kameny; kde není chladu ani horka a vládne tam věčný den; okole té zahrady je všechno v temnotě. U rajské brány stojí dva obři: Auštra [úsvit, jitřenka], který svítí na cestu těm, kteří přicházejí do ráje, a hrozný velkohlavý, pyskatý Vėjas [vítr], který jedním fouknutím odfoukne pryč ty, kterým není dovoleno dostat se do ráje. Přes tu řeku vede takový můstek uzounký jako pavučinové vlákénko: duše dobrých, spravedlivých lidí lehko přes ten most přejdou, duše nedobrých Vėjas odnese zpátky do temnot pustých planin, kde se to hemží nejstrašnější zvěří, mnohohlavými, nejohyzdnějšími užovkami a hady, anebo je vhodí do té řeky, kde teče vařící smola. (J. Kušlys z Ožkabaliů. 1872)