Tropické Stonehenge. V brazilském Calçoene byl prý v pastvině při vysekávání křoví objeven v 19. století zarostlý kamenný kruh, jakési brazilské Stonehenge, popsané archeologickým výzkumem poprvé v roce 2006. Lokalita se nachází v severní špičce Brazílie ve státě Amapá, nedaleko hranic Francouzské Guyany. Kammený kruh v Calçoene sestává ze 127 třímetrových žulových monolitů a má průměr okolo 30 m. Radiokarbonová datace organických zbytků pod kameny předběžně ukazuje na stáří 500 – 2000 let (metoda z principu vždy ukazuje nejnižší zjistitelné stáří, kdy byl kámen naposledy vztyčen, monument může být pochopitelně i mnohem starší).
kammený kruh v Calçoene (kredit: Gilmar Nascimento/AFP/Getty Images)
kammený kruh v Calçoene (kredit: Gilmar Nascimento/AFP/Getty Images)
Archeologie obvykle připisuje podobným předvěkým monumentům funkci „kalendáře“ či „astronomické pozorovatelny“. Vyloučeno to samozřejmě není, otázkou je spíše co a proč chtěly dávné civilizace měřit. Kalendáře jen těžko mohly sloužit účelům typu „aby věděli, kdy zasít a sklidit zrno“. K něčemu takovému není potřeba žádný kalendář, tím méně kamenné extrémity typu Stonehenge. Spíše je pravděpodobné – jak se ostatně dočteme v antické literatuře – že kalendáře měly funkci náboženskou. Znát přesná data rovnodenností, slunovratů a přesnou délku tropického roku chtěli znát staří učenci nejspíš prostě proto, aby se „slavnosti konaly ve správné dny, kdy se konat mají“ (tolik se dočteme u antických spisovatelů a jiný důvod mě ostatně ani nenapadá, pokud tedy vůbec šlo o kalendáře). Určit data rovnodenností, slunovratů a tropického roku je možné tím přesněji, čím větší máme úhloměr.
Kuhikugu, „tropický Arkaim“. Hlouběji v Amazonii, kde krátce po roce 1541 zmizely celé civilizace, jejichž existenci ani zánik Evropané během objevování Amazonie ani nezaregistrovali, se podobné kamenné monumenty nemohou nacházet z principu – nejsou zde žádné kameny. Amazonskou pánev tvoří devět až deset metrů mocné souvrství naplavenin z And, pouze jíl a písek, a přestože zmizelé amazonské kultury za sebou zanechaly stovky geoglyfů (šlo podle současných interpretací o zavlažovací kanály, silnice, ohrady, vesnice a sádky) a znaly keramiku i zemědělství, kámen nepoužívaly. A přitom bylo amazonské zemědělství velmi sofistikované, byla zde cíleně zúrodňována půda kompostováním (terra preta), zavlažována říčními kanály a byla zde domestikována řada plodin – mimo jiné brazilský paraořech, škrobnaté banány, maniok a místní druhy rýže.
Kruhová vesnice etnika Kuikuro v centrální Brazílii stojí v místech, kde před šesti sty lety zmizela amazonská metropole Kuhikugu. (kredit: Enrico Marone)
Před dvaceti lety americký antropolog Michael Heckenberger objevil v brazilském státu Mato Grosso zaniklou kulturu zabírající 20.000 čtverečních kilometrů, sestávající z osmadvaceti měst a vesnic, kde žilo celkem odhadem 50.000 lidí. Její potomci jsou současní indiáni etnika Kuikuro, které Heckenberger studoval, a kteří mu pozůstatky zaniklých měst svých předků ukázali.
Kruhová vesnice byla kromě rozptýleného osídlení patrně i původním typem osdílení u starých Slovanů; stejný kruhový tvar měly také staré árijské pevnosti či města v Persii a ve střední Asii, například Arkaim v jižním Rusku či perský Firúzabád. Na obrázku Byšičky v Polabí, které ovšem založil v inspiraci slovanskými okrouhlicemi svobodný zednář Sporck (kredit: mapy.cz)
Archeologie a paleoekologie posledních deseti let také výrazně přehodnocuje své dosavadní odhady demografických parametrů pravěkých sídel. V „pravěku“ jistě existovala desetitisícová i statisícová města, a krajina byla z velké části odlesněna – vždyť na jedno keltské oppidum muselo při jeho rozměrech padnout nejméně milion kmenů, a tedy z akropole oppida nejspíš nebyl vidět nikde žádný strom na obzoru. Důvod, proč se v Evropě z velké části pravěká sídla nezachovala, souvisí s klimatem a extenzivním mechanizovaným zemědělstvím, ale i v mainstreamové archeologii se již pomalu začíná mluvit o tom, že demografické parametry „pravěku“ musely být úplně jiné, a nikdy vlastně neexistovaly ony roztoulané tlupy „lovců a sběračů“, které si představovala marxistická antropologie. Primordiální lidský typ byl spíše zahradník jako Adam v knize Genesis, jak psal již René Guénon, a jak dnes potvrzují výzkumy na poli domestikace. Například archeolog Jan Turek v posledním čísle Vesmíru píše o třicetitisícových neolitických vesnicích. Ony učebnicové „tři rodiny o deseti členech“ pálavských lovců mamutů, kteří vlastně mamuty nikdy nelovili, by ostatně byly neudržitelné už z důvodu genetického driftu.
Další předincké linie z pouště Atacama
Každý jistě zná fascinující geoglyfy na planině Nazca v Peru, které byly objeveny ve 20. letech poté, co byla napříč planinou vybudována Panamerická dálnice, aniž by si jich přitom kdo všiml. Jsou totiž pozorovatelné pouze z letadla! (Že na zemi mohly existovat velmi rozvinuté civilizace, ovládající třeba i létání díky jevům či technologiím, které my nevidíme, je pro mě myslitelné.) Méně známo je, že kromě planiny Nazca byly v posledních dvaceti letech postupně objeveny geoglyfy na planině Palpa, vlastně hned vedle planiny Nazca, ovšem ještě starší, mohutnější, podivnější a viditelné z okolních hor. Sestávají také z několika chronologických vrstev, kdy mladší geoglyfy byly dělány přes ty staré. V nejstarší vrstvě jsou trojúhelníky a linie, nejmladší jsou figurální motivy. Z velké části je planina Palpa poničena svahovými pochody a geoglyfy jsou již překryty aluviálními vějíři z protilehlých kopců.
Geoglyfy v severovýchodním cípu planiny Nazca, kterou protíná dálnice Panamericana Sur (převzato z publikace: http://www.zora.uzh.ch/id/eprint/163230/1/20050045.pdf)
Kámen z kalifornského Hemetu. Městečko Hemet leží v Kalifornii na americké straně nedaleko hranic s Mexikem. V roce 1914 byl na okraji obce objevem předkolumbovský petroglyf znázorňující jakýsi labyrint v podobě svastiky.
Petroglyf na kameni v Hemetu (v angličtině Hemet Maze Stone) nelze principielně datovat. Je připisován místním domorodým Američanům, ostatně je známo, že národy amerického středozápadu a Velkých plání, měly symbol svastiky v oblibě, a až do zákazu ve 30. – 40. letech 20. století byl ústředním motivem jejich textilií (v literatuře je nazýván whirling log). Svastika byla oblíbená zejména u kmene Navajo z Nevadské pouště, u Lakotů Velkých plání, u Apačů, Hopiů z Arizony, kmene Papago ze Sonorské pouště a u mnoha dalších. V případě Mezoameriky se svastika objevuje na vlajce kmene Kuna v Panamě.
V levém dolním rohu petroglyfu se nachází levotočivá svastika, která byla přitesána v moderní době, na nejstarší fotografii petroglyfu z 30. let se ještě nevyskytuje.
Hemet Maze Stone (kredit: Wikimedia Commons)
slavonie.wordpress.com 